“Dobré ráno,” řekl jsem tiše. ” jsem váš lékař.…
Otočila hlavu na mou stranu. Její pohled byl zamlžený, unavený. Nepoznala mě. A odkud vlastně pochází?
“Měla jsem divný sen,” zašeptala. – Zdálo se mi, že za mnou přišel můj syn… sama nevím proč. Možná kvůli lékům.
Cítil jsem, jak se mi sevřelo hrdlo.
Máte děti? zeptal jsem se, i když jsem znal odpověď.
Podívala se z okna.
— Ne. Nebo možná… už nevím, jestli na tom záleží. To už je dávno. Ani jsem se na něj nepodívala. Podepsala jsem i … odejít. Největší chyba mého života.
Nastalo ticho. Hustá a těžká.
– Proč? – zeptal jsem se sotva.
Váhala. A pak šeptem:
– Bylo mi devatenáct. Rodiče mi řekli, že když ho nedám, vyhodí mě z domu. Otec dítěte zmizel. Neměl jsem nikoho, žádné peníze. Myslela jsem, že když odejdu, bude mu líp. Nám oběma. Ale nebylo.
Umlčela se. A pak přidala ještě tišší:
– Jsou chyby, které nelze napravit. Lze je pouze nosit. Celý život.
Nedýchal jsem. Bolí mě samotná existence.
Položil jsem její kartu na stůl u postele.
– Jmenuji se David. Narodil jsem se 16.února 1993. V nemocnici, na kterou myslíte.
V kartičce je jen jedno těhotenství. Jedno narození. Jedna rezignace.
Jsem to dítě.
Umrzla.
Ticho bylo tak hluboké, že jsem slyšel tlukot vlastního srdce.
Otevřela pusu a pak ji zavřela. Po tváři jí tekly slzy.
– To … nemožně… – zašeptala. – Jsi … to jsi vážně ty?
Přikývl jsem.
– Nepřišel jsem vás soudit.
Přišel jsem, protože jsem celý život nemohl žít s otázkou proč.
Teď už vím.
Vstal jsem. Udělal jsem krok ke dveřím.
– Davide… prosím, počkej.…
Otočil jsem se.
– Pomůžu Vám jako doktor. To vyžaduje moje profese.
Ale kromě toho je to už jen volba.
Vaše volba. A možná i můj.
Odešel jsem.
Za dveřmi zůstala žena, která mě kdysi dala.
Přede mnou stál muž, který se právě našel.
