Aneta stála klidně, i když jí horká polévka stékala po kolenou. Kolem se ozval smích, klepání lžic a křik, ale v jejích očích se objevila zima, která náhle umlčela polovinu jídelny.
– “Už jsem ti to říkala… udělala jsi největší chybu, ” zašeptala tak, že všichni zatajili dech.
Bartošová se hlasitě zasmála a snažila se obnovit bývalé sebevědomí:
– “Ach, to je roztomilé! Malá Anička předstírá, že je impozantní! A co budeš dělat? Ty brečíš?”
Aneta k němu udělala krok. V sále bylo ticho. Dva jeho kolegové si vyměnili nervní pohledy.
“Ne, Bartošová. Nepláču. Končím s takovými věcmi.”
Když se ji pokusil uchopit za ruku, Aneta okamžitě převrátila pohyb. Zkroutila mu zápěstí takovou silou, že chlapec vykřikl překvapením a zhroutil se na stůl. Talíře zazvonily a jedna spadla na podlahu a rozbila se na kusy.
Místnost je zamčená.
Bartošová se rvala, červená na obličeji:
– “Jak se opovažuješ?! Jsi…!”
“Troufám si, protože musím,” odpověděla stroze. “Tím vaše zábava končí. Už se tě nikdo nebude bát.”
Lehce ho zatlačila a on znovu ztratil rovnováhu a zhroutil se na podlahu, což tentokrát vyvolalo salvu smíchu.
– “Podívejte, král školy!”někdo se zadíval.
Bartoš cítil, že ztrácí půdu pod nohama. Podíval se na své kamarády, ale oni sklopili oči.
Aneta přišla a nečekaně se k němu natáhla.
– “Vstávat. Ale pamatujte: už nemáte právo mučit ostatní. Pokud to zkusíte znovu, neskončí to dnes.”
Její hlas byl klidný, ale byla v něm taková síla, že nikdo nepochyboval, že mluví vážně.
Bartošová se třásla vztekem a studem, nakonec ji objala za ruku. Vstal, ale neřekl ani slovo. Zamířil ke dveřím, následovali ho soudruzi.
Teď se všichni dívali na Anetu. Dívka s blond vlasy k ní přišla a zašeptala::
– “Byla jsi úžasná… jak jsi to udělala?”
Aneta se poprvé za den usmála.
– “To není kouzlo. Stačí jen v pravou chvíli říct “dost”.”
Od té doby se atmosféra ve škole změnila. Žáci se na Bartoše začali dívat jinak-už ne s úzkostí, ale s opovržením. Stále častěji se mu někdo odvážil říct ne.
Ten večer se Aneta vrátila domů v promočené uniformě. Matka se podívala na otázku.
– Dceruško, zase průšvih?”
Aneta všechno řekla. Matka dlouho mlčela, pak si povzdechla:
“Chtěla jsem, aby ses vyhýbala konfliktům… ale možná jsi udělala, co jsi potřebovala. Někdy je třeba ukázat, kdo vlastně jsme, aby nám ostatní přestali ubližovat.”
Aneta přikývla. Věděla, že se v tu chvíli něco změnilo.
Od toho dne se Bartošová neodvážila podívat se jí přímo do očí. A co víc, už se nikdy nesnažil šikanovat ostatní. Strach, který léta ovládal, se rozplynul jako sklo.
A začalo to jednou dívkou, která se odvážila říct “dost”.
