Starý muž se jmenoval James Harris, i když většina lidí pod čtyřicet let v Milstone o něm nikdy neslyšela. Ti, kteří ho znali, buď zemřeli, byli pohřbeni, nebo pokývali hlavou na znamení uznání, když uslyšeli jeho jméno – tak, jak se to dělá, když někdo z kněží prochází místností.
Ale pro dva policisty, kteří toho rána stáli na slunci, byl jen dalším člověkem, který tam zjevně neměl co dělat.
„Ten motocykl neodpovídá registračnímu číslu,“ řekl jeden z nich, držíc tablet a dívaje se na obrazovku přivřenýma očima. „Pane, prosím, slezte z vozidla.“
James se ani nepohnul. Ne proto, že nemohl. Ale proto, že to nebylo nutné.
„Tento motocykl jsem neukradl,“ řekl klidně, tichým a chraplavým hlasem.
„Pak vám nevadí, když si ho odvezeme,“ odpověděl mladší.
A pak se to stalo.
Žena, která provozovala malou restauraci naproti, vyšla ven s utěrkou v ruce. Zůstala s otevřenými ústy, když uviděla znak na Jamesově bundě. Zašeptala hlasitě, jako modlitbu.
„Phoenix Riders…“
Muž za ní upustil kávu. „To není možné. To je James „Přízrak“ Harris.“
„Kdo?“ zeptal se jeden teenager.
„Medailista s Hvězdou cti. Vietnam. Kuvajt. Speciální jednotky. Muž, který zachránil celou jednotku se zlomenou nohou a bez posil. Ten Harley není kradený, je to dárek. Dostal ho od Pentagonu.“
Lidé začali vytahovat mobilní telefony. Mezi důstojníky se rozšířila vlna znepokojení.
Pak přišel telefonát.
Jeden muž, záložní seržant, viděl živé vysílání a zavolal člověku, se kterým nemluvil dvacet let.
A za šestnáct minut se horizont začal třást.
Zpočátku to znělo jako hrom. Ale nebyl to hrom.
Bylo to 50 vojenských humveeů, pokrytych oblaky prachu a řvoucích, vedených Suburbanem s zakouřenými okny a kapitánskou vlajkou nalepenou na přední části.
Sjeli z dálnice a bez zastavení zabočili na Main Street. Místní obyvatelé ustoupili. Děti odložily kola. Majitelé obchodů vyšli ven. Dva policisté dali znamení.
A pak nastalo ticho.
Dveře se otevřely. Vojáci vystoupili. Bez spěchu. Bez křiku. Prostě se pohybovali – s přesností, jakou lze vidět jen v Arlingtonu nebo v zóně bojových operací.
Jen jeden námořní důstojník vystoupil vpřed, pevný a klidný. Prošel kolem překvapeného davu, kolem policejního auta, přímo k Jamesovi Harrisovi, který stále seděl na Harleyi jako socha vyčnívající z asfaltu.
Pozdravil.
„Pane. Můžu mluvit volně?“
James jednou kývl hlavou.
„Máte za sebou tým. Můžete mluvit.“
James se podíval na dva policisty. V jeho očích nebyl hněv. Jen ticho.
„Nepřišel jsem sem dělat potíže,“ řekl. „Přišel jsem jen natankovat benzín. Rozhodl jsem se prohlédnout si město, než odjedu.“
Kapitán se obrátil k davu. „Tento muž je válečný hrdina. Na této motorce jel ve třech vítězných průvodech, na pohřbu v Arlingtnu a jednou v Bílém domě. Nezastavujte člověka, jako je on. Vzdejte mu čest.“
Jeden po druhém vojáci zasalutovali. Někteří občané je následovali.
Důstojníci sklonili hlavy.
Nejstarší z nich zašeptal: „Je nám to líto, pane.“
James přikývl. Nic neřekl. Jen vložil ruku do kabátu a vytáhl list papíru – originální certifikát od Pentagonu pro Harley Davidson, podepsaný a orazítkovaný.
Dal jim ho, nastartoval motorku a odjel – pomalu, s důstojností, kterou mohou mít jen lidé, kteří se setkali se smrtí a mnohokrát unikli.
Vojáci ho nesledovali.
Jen na něj hleděli.
Později téhož dne starosta vydal jménem města omluvu.
Oba policisté opustili dopravní policii a zapsali se na kurz vojenské citlivosti.
Ale co je nejdůležitější?
James Harris byl pozván, aby se o dva týdny později vrátil na přehlídku uspořádanou na jeho počest – s vlajícími vlajkami, tleskajícími dětmi a cedulí před čerpací stanicí, na které bylo napsáno:
„Někdy legendy odcházejí tiše.
Ale my si je silně pamatujeme.“
