— Mám dost toho, že se ve svém vlastním domě cítím jako cizí!
Alex mlčel. Zíral na podlahu a nervózně si pohrával se zapalovačem. V pokoji panovalo ticho a Polina, jako by cítila napětí, začala plakat ve své postýlce.
— Vidíš? — řekla Ioana a vstala. — Ani dítě nemůže spát v klidu.
— Jsi unavená, Ioano… Nedělejme rozhodnutí pod vlivem emocí.
— To nejsou emoce! To jsou měsíce ignorování, neúcty a vměšování se! Tohle už není domov, ale nějaký útulek!
— A co mám dělat? — zvedl hlas Alex. — Vyhodit matku a sestru?
— Ne. Chci, aby samy pochopily, že tady žijeme já, ty a naše dítě. Nikdo jiný.
Alex těžce povzdechl, vstal a odešel z pokoje. Ten večer už neřekl ani slovo. Spal na gauči vedle své sestry, která se smála při sledování seriálu. Ioana zavřela dveře do ložnice a lehla si vedle Poliny, ale spánek nepřicházel.
Následujícího rána přišla Elina dříve než obvykle. V ruce držela obálku a měla chladný výraz ve tváři.
„Musíme si promluvit,“ řekla, když vešla do obývacího pokoje bez pozdravu.
„Dobré ráno,“ odpověděla Ioana stroze.
„Není to nic dobrého,“ odvětila Elina. „Mluvili jsme s Alexem. Myslíme si, že v této napjaté situaci by bylo nejlepší… abys se dočasně přestěhovala ke své matce. Jen na nějakou dobu.“
Ioana se na ni podívala s nedůvěrou. Pak se krátce a hořce zasmála.
„Mám se odstěhovat? Z vlastního bytu?“
„Nedramatizuj to. Byt je společný. A pokud nedokážeš žít s rodinou, možná potřebuješ prostor.“
„Paní Elino,“ řekla Ioana a třásla se. „Ten byt mi darovala moje matka. Je jen na moje jméno. Právně i morálně patří mně. Nemám důvod se stěhovat. Naopak.“
Elina na chvíli ztichla. Pak se uměle usmála.
„Dobře. V tom případě…
