Odkud znáš tu písničku?“ zeptal se Robert chraplavým hlasem. „Řekni mi pravdu!“
Emma na okamžik ztichla, jako by pečlivě vybírala slova. Ačkoli vypadala jako dítě, v jejích očích se zaleskla překvapivá zralost. Sklopila ruce na kolena a tiše odpověděla:
— Slyšela jsem ji od někoho. Od někoho, kdo mi ji naučil… Od Klaryiny matky.
Robert ztuhnul. „Klaryina matka“ – tato slova zněla, jako by tvořila most mezi jeho bolestnou minulostí a nečekanou přítomností. Po těle mu přeběhl mráz.
„Jak se ta žena jmenovala?“ zeptal se téměř šeptem.
Emma sklopila oči a její zlaté vlasy jí spadly na ramena a zmizely v pološeru interiéru vozu.
„Jmenovala se Maria. Maria Beckerová. Ale já jsem ji chtěla pojmenovat Maria-Klara…
Jméno Becker zasáhlo Roberta jako blesk z čistého nebe. Najednou si vybavil mlhavé obrazy z minulosti – jarní den, dvě malé holčičky, jedna s krátkými vlasy, druhá – jeho dcera Klara.
„Maria… tedy…“ koktal, „chceš říct, že…?“
Emma lehce přikývla:
„Byla to její sestra, která ji vychovala. Anja. Říkala, že když byla malá, žila s tebou, Roberte. V nějaké vesnici poblíž rumunských hranic…“
Robert se zachvěl. Najednou si vzpomněl na malou holčičku, která měla oči jako Klara. Mohla to být ona…?
„Anja…“ zašeptal. „Tak… byla to Klaraina sestra?“
Emma se podívala z okna a tiše řekla:
„Říkali jsme jí Klara. Protože moje maminka Maria jí zpívala tuhle písničku. Říkala, že Klara je nejstatečnější princezna. Maria zmizela… A já zůstala s tou písničkou.“
Robertovým srdcem se mísily pocity viny a naděje.
„Kde je teď Anja?“ zašeptal. „Nebo Klara…?“
Emma sklonila hlavu. Její oči se rozzářily:
„Poté, co jsi zmizel… nikdo nepřišel. Maria mě odvezla do Lisabonu. Tam zemřela. Řekli, že ze smutku.“
V autě nastalo ticho. Jen světla se míhaly na noční silnici. Robert cítil, jak se mu začínají skládat kousky skládačky. Tolik let mlčení…
„Anja… nebo Klara… byly adoptovány?“ zeptal se opatrně.
Emma přikývla:
„Ne. Byly to její biologické dcery. Maria říkala, že jejich otcem… jsi byl ty.“
Svět se zastavil. Robert sevřel volant, jako by se chtěl převrátit.
„Já… nevěděl jsem… Nikdo mi to neřekl. Když Klara odešla… všechno se zhroutilo.
„Ty jsi její otec, že ano?“ zeptala se Emma nesměle. „Můžu zůstat s tebou?“
Robert se na ni podíval. Byla tak malá, tak statečná. Jediná živá vzpomínka, která mu připomínala, že jeho srdce ještě úplně nezemřelo.
„Ano. Jestli chceš. Pokusím se všechno napravit. V mnoha věcech jsem začal pozdě… Ale s tebou ne.
Holčička se jemně usmála. Jako by to už věděla.
Auto pokračovalo směrem k Różków. Silnice se vinula mezi poli zahalenými podzimní mlhou. Robert už nemyslel na minulost. Vedle něj sedalo dítě – možná jeho vnučka, možná jen část jeho osudu. Ale on jí dal něco víc než jen pravdu – vrátil jí smysl života.
„Až tam dorazíme…,“ zašeptala Emma, „můžu ještě jednou zazpívat? V tvém domě. Pro ni. Pro Klaru.“
„Ano, Emmo. Tam začneme znovu.“
Auto vjelo do Różków. Někde v dálce štěkalo psisko. Na obloze se objevila první hvězda.
