Ve vzduchu zavládlo ticho. Elizabeth měla pocit, že jedno nevhodné slovo by mohlo zničit jakýkoli pokus najít se v této rodině. Ale něco v ní prasklo-ne ve vzteku, ale ve vnitřním odhodlání.
– Vím, že nejsem dokonalá. Ne všechno dělám jako vy. Ale opravdu se snažím. Chci být součástí této rodiny, ne jen Tomovou manželkou.
Marianne zvedla obočí, jako by ji tato slova překvapila víc, než chtěla ukázat. Po chvíli tiše řekla:
– Náročný … přiznat, že syn už nepatří jen tobě.
Helena, dosud mlčící, vstala od stolu:
– Mami, jestli nevezmeš lisu, ztratíš i Toma. Miluje ji. A ty ho miluješ, že?
Marianne nic neřekla, ale v jejích očích se objevil lesk. Ten večer, kdy vařili večeři, požádala Elizabeth:
– Proč si dneska nevybereš čaj?
Malé gesto-ale znamenalo víc než jakékoli slovo.
Třetí den: jemné změny
Následující dny přinesly jemné změny. Marianne už neopravovala každou maličkost. Místo toho, když Elizabeth udělala vývar, pochválila:
– Smrdí to jako moje máma. Dobrá práce.
Alžběta se upřímně usmála. Sebrala odvahu:
– Možná mi někdy ukážete, jak děláte ty slavné mleté maso?
“Možná i zítra,” odpověděla Marianne a s polohlasem se odvrátila.
Tom a Elizabeth se ten den vydali na procházku parkem, kde si tom hrál jako dítě. Mluvili o budoucnosti, o dětech, o svátcích. Byl klid. Normálně. Jako v rodině.
Pátý den: nečekané odhalení
Pátý den odpoledne se ozvalo zaklepání na dveře. Marianne otevřela a zbledla.
– Pane Vojvodo! Jaké překvapení!
— Dobrý den. Nebudu mít moc času. Přináším dokumenty panu Plovavskému. To je otec paní Alžběty?
Dům zamrzl. Tom vyšel z kuchyně a Elizabeth mírně ustoupila.
– Tvůj otec … viceguvernér? zeptala se Marianne nevěřícně.
— Ne. Je to osobní poradce guvernéra. Řídí regionální projekty. Ale nechtěla jsem, aby to bylo aktuální. Chtěla jsem být přijata za někoho, kým jsem, ne za někoho, koho znám.
Večer seděla Marianne v křesle s šálkem čaje. Helen seděla vedle ní.
– Vidíš, Mami? S hrdostí to neřekla. Jen abys věděla, že má důvod mlčet.
– Ano… a teď se cítím hrozně. Protože se nás nikdy nesnažila přesvědčit silou. Byla prostě sama sebou.
Šestý den: smíření
Druhý den ráno čekala Marianne na Elizabeth v kuchyni.
– Dneska spolu děláme mleté maso? zeptala se, tentokrát s upřímným úsměvem.
– Radostně.
Když oba krájeli cibuli a hnětli maso, mluvili o receptech, dětech, svátcích. Led byl rozbitý.
Během oběda tom vyfotil Mariannu a Elizabeth, jak spolu stojí u stolu. Helena se zasmála a řekla::
– Musíš to rámovat! Historický okamžik!
Poslední den: loučení
Když došlo na balení kufrů, Elizabeth cítila lítost. Nemyslela si, že by v tomhle domě mohla takhle žít. Marianne k ní přistoupila a vzala ji za ruku.
– Elizabeth, díky. Máte více síly a pokory než mnoho lidí. Promiň, že jsem to neviděla hned.
– Taky děkuji. Na šanci.
Na cestě na nádraží tom objal manželku:
– Říkal jsem ti, že tě budou milovat. Prostě tě museli opravdu poznat.
Elizabeth se podívala přes sklo na dům, který se dříve zdál chladný a nyní pulzoval teplem. Usmála se na sebe.
