Chápu, že mě spousta lidí nepochopí. I když se možná najdou i tací, kteří myslí rozumně, myslí na své děti a vnoučata, nejen na své zájmy. Nikdy jsem nečekala, že si vezmu někoho, kdo bude mít matku, která je úplně lhostejná ke svým blízkým
. Chápu, že rodinné hodnoty a tradice pro ni nebyly důležité od doby, kdy se vzali s otcem mého manžela. Ani se nesnažila udržet rodinu, když bylo jejímu synovi, mému manželovi, velmi málo let. Jeho otec šel za jinou ženou, zřejmě kvůli lhostejnosti své ženy, a ona ho neudržela, alespoň aby měl syn otce. A tak vyrůstal-jen pod dohledem své matky. Ani jeho babička si nepamatuje, že by k nim někdy přišla. Upřímně, byla jsem velmi překvapená, když jsem poprvé viděla svou budoucí tchyni. Bylo jí tehdy 46 let. Zde si představte: vlasy vybělené barvou, kilogram řasenky na řasách a červená rtěnka.
A povaha není dar. Nehty jsou dlouhé a červené,na podpatcích běhá. No, možná profese dává o sobě vědět, ona v kosmetickém salonu pracuje. Po naší skromné svatbě jsme začali žít s manželovou matkou. Ale bez teplých domácích večerů a společného pití čaje. Ráno šla do práce, protože pracuje jen do oběda a odpoledne má vždy práci: fitness, rozlučky se svobodou, večírky, nějaké workshopy, nějaké rande. Jednou jsem se zeptala: “a nebaví vás ve svých letech takhle běhat?”Odpovídá:” a jaká jsou moje léta?». Doma skoro nejí-jen kávu se sendvičem na svačinu. A rok po svatbě jsem zjistila, že čekám dítě. Právě na Nový rok, před dvěma lety. Nebylo mi tehdy dobře, ležela jsem a ona s kamarádkami tančila v pokoji. Můj manžel nechápal, co je se mnou, volá na mámu a ona: “nic, brzy to přejde, možná snědla něco špatného!».
Advertisements
Advertisment
A když jsem zjistila, co se mnou je, tak jsem zklamaně řekla: “No a marně! Pro sebe by to bylo něco!». A ani kapku radosti. Máme tu babičku. od narození vnuka se nic nezměnilo. Práce, kondice, Přítelkyně. K vnukovi se manželova matka téměř nepřiblížila:
“Agu-Agu!”chrastítko zamává a je to. Jednou jsem přišla z práce, dítě křičí a já mám v pračce hromadu prádla. A ona stojí u sporáku, v Turku vaří kávu. Říkám: “Mami, nedržíš dítě, pověsím prádlo?». A ona ignoruje moje slova. Hodím se k ní a má v uších sluchátka na hlasitost. Pak rychle vypila kávu, převlékla se a utekla. Manžel si stěžuje, pokrčí rameny-prý znáš naši mámu. Dítě rostlo,ale jako vždy od naší matky nebylo pozornosti.
Říkala, že není chůva, mladí musí žít svůj život, a pokud chtějí mít dítě, tak ať si ho vychovávají sami. Přestala spát doma a před půl rokem si sbalila věci, rozloučila se a šla za nějakým mužem. Takhle. A teď si ho chce vzít. A vnouče nepotřebujeme a ani jsme si nikdy neodpočinuli. Málokdy přijde, pro nějakou věc, mávne rukou na vnuka a uteče. Moje máma bydlí hodně daleko, je to dlouhá cesta vlakem. Byla by to skvělá babička, ale přijít nemůže – stěžuje si na zdraví. Ale já vím, že by ráda seděla i s vnukem a pekla by koláče a pletla ponožky. Mimochodem, pletené věci už dítěti poslala. A mimochodem, je jen o čtyři roky starší než moje tchyně.
S mým otcem se také rozvedla, až když už mě vychoval, matka se starala o rodinu kvůli mně a mému staršímu bratrovi. Nikdy se nechovala jako máma mého manžela. Jsem velmi naštvaná na matku svého manžela. Nemá ani kapku lítosti, lítosti a starostlivosti. Žije svůj život, myslí jen na sebe. A
զv jejím věku už musíte myslet na děti, pomáhat jim, žít jejich životy. Snažím se o tom mluvit se svým manželem, aby ji požádal, aby k nám přišla, byla s miminkem, aby nás nechala jít na večerní procházku, možná se pak probudí Babiččin instinkt. Co si o nás lidé řeknou na stáří? Nestydí se vůbec? Muž to ale odmítá a nechce o tom mluvit. Škoda! To je naše babička. Stáří je nevyhnutelné. Zajímalo by mě, jak bude zpívat.
