Vždycky jsem chtěla dceru, ale narodil se mi syn.Nezlobila jsem se na Boha, byla jsem šťastná, že mám dítě. Tehdy jsem si myslela: vyroste a přivede domů holčičku. Obecně vzato jsem se se snachou nikdy nehádala, nechápala jsem, proč mají ostatní tak špatný vztah. Snažila jsem se pomáhat, jak to šlo, často jsem si hrála s vnučkou, když si snacha potřebovala něco vyřídit.
Dokonce jsem se rozhodla, že jim budu pomáhat s bytem, mladí potřebovali svůj vlastní prostor. Když moje snacha podruhé otěhotněla, pustila jsem je do svého druhého dvoupokojového bytu. Koupil jsem ho před časem jako pojistku na stáří, na těžké časy.
Pronajal jsem si ho, protože jsem věděl, že z něj dostanu dobré peníze. A pak se poslední nájemníci rozhodli odstěhovat a já jsem nemusela hledat nové: snažila jsem se, co to šlo, a všechno jsem dělala především s ohledem na vnučku. Byly jí už dva roky a bylo na čase přestěhovat ji do samostatného pokoje. Moje snacha má tvrdou povahu.
Nikdy si nedovolila chovat se ke mně zle, ale viděla jsem, že její klid se dá snadno narušit a dokáže se z fleku rozčílit.I když jí pomůžu, ale ne podle jejích představ, je frustrovaná. Ale jaký je v tom pro mě rozdíl? Všechno je v pořádku, nehádáme se, každý dělá, co je správné. Živý v srdci nebo bujarý v osobnosti – to se mě netýká. No, to jsem si myslel. Pomalu se blížil den rodinné oslavy.
Padesátka byla dlouho očekávaným výročím. Neradi jsme však slavili v restauracích, všichni jsme se sešli doma. Po mém boku bylo jen pár lidí, které jsem chtěla vidět: rodina mého syna, pár přátel a kolega z práce. Po dlouhém večeru se syn se snachou rozhodli odejít dřív: vnučka už kňourala. Rozhodla jsem se, že jim zabalím jídlo s sebou.
Měla jsem jich dost a nechtěla jsem, aby něco přišlo nazmar. Odložila jsem pro ně nějaké saláty a pečené maso – snědli by je za odpoledne. Syn už vyšel na dvůr, řekl, že nastartuje auto, vrátí se a ponese dítě v náručí. Snacha oblékala dceru a hledala její mobilní telefon. Řekl jsem jí, ať neotáčí dům vzhůru nohama, že jí zavolám a telefon najde.
Pak se rozčílila a začala mě prosit, abych to nedělal, ale já už jsem to číslo vytočil. Zpod pohovky se ozval hlas, který mě škádlil. Ani jsem si to neuvědomila, ale ten protivný, hysterický hlas nepřestával.
Zřejmě to bylo jediné oslovení “tchyně”, které měla.Kamarádky měly kamenné tváře a snacha mi vytrhla telefon a vyběhla z bytu. Rozbrečela jsem se, zapomněla jsem na večerní make-up, bylo to tak rozrušující a trapné, zvlášť pro mého syna. Švagrová je cizí člověk, ale syn? Druhý den zavolal a zeptal se na byt.
Ani se za manželku neomluvil, a tak jsem se rozhodl, že byt bude opět pronajat. Říkal, že tam chce dělat opravy, a já mu oponoval, že to není potřeba – najděte si nový byt k pronájmu. Nejlépe daleko ode mě, kde neuslyší můj hlas. Teď mi volá často, ale pořád pod nějakou záminkou. Prosí o odpuštění, ale zdá se mi, že se mu ho nedostává.
Také se na mě snaží působit výčitkami svědomí. Říká, že je těžké sehnat byt k pronájmu a že se nestydím, protože vnoučata za to nemohou. Ale já si myslím, že vnoučata mají rodiče a ti jsou za současný problém zodpovědní. Od té doby se mi snacha ani jednou neozvala.
