Už se k ní nepřibližuj! – syčel Sergej své ženě a sevřel jí zápěstí. – Chceš mě ztrapnit? Proč jsi šla k Ljubkovi? Neopustím ji, jasný? A jestli se jí ještě jednou dotkneš, dostaneš to tak, že si to pak matka nepamatuje … jen na hřbitově a uvidíš ji!
Desetiletá Galia seděla na lavičce v parku a sháněla spadané listí. Slunce pomalu klesalo za obzory a barvilo oblohu do odstínů západu slunce. Obvykle milovala tento čas-ticho, chlad, pocit konce dne. Ale i dnes se zdálo, že vzduch je těžký.
“Pojď domů, klíště,” řekl tiše otec, když přišel zezadu.
Stál vedle sebe-vyčerpaný, usměvavý, jako by se mu najednou vběhly roky. Dívka ho strojově vzala za ruku. Pomalu šli domů, kde na ně čekaly dvě malé sestry — Sasha a Ola. Mladší si hráli na panenky, aniž by věděli, že jejich svět už nikdy nebude stejný. Bylo příliš brzy na to, aby pochopili, že máma už není.
Doma panovalo tíživé ticho. Otec uložil dívky do postele a pak se vrátil do obýváku. Sedl si naproti Gali. Díval se někam do prostoru.
“Teď budeme čtyři,” pronesl A hlas se třásl. – Pokusím se … slibuju.
Galia přikývla. Chtěla mu věřit. Chtěla jsem jako dřív. Ale uvnitř už dávno věděla: sliby jsou jen slova.
Od toho dne se její život změnil v noční můru.
Otec jako by se ztratil. Každý večer začínal stejně: přišel domů opilý, s červenýma očima a zuřivostí v každém pohybu. Hledal důvody k hádkám, lpěl na každém slovu. A pak to začalo hůř-ponižování, urážky, údery. Galia se snažila být nenápadná, mlčet, tolerovat. Jen aby nedošlo k dalšímu vzplanutí.
Jednou omylem rozbila pohár. To byla poslední kapka.
Otec se na ni vrhnul jako na zvíře. Galia se sevřela do hrudky, zakrývala si obličej rukama a poslouchala, jak křičí:
– Nejsi schopná ničeho! Jedna zkáza od tebe! Kéž bys vůbec nebyl!
Mladší sestry seděly v rohu, objímaly se a plakaly. Poté se bití stalo součástí života-za jakoukoli poznámku, za špatný pohled, za “příliš hlasitý” krok.
Jednou v noci se Galia probudila s bolestí v rameni. Nad ní stál otec. V ruce kuchyňský nůž. Jeho tvář překroutila grimasa vzteku.
– Už jsi mi došla! – on to udělal. – Za všechno můžeš ty!
Galia vyběhla ven a vyběhla ven. Naboso, v jedné košili, běžela přes celý dvůr až k domu tety Sveti. Když otevřela dveře, hned věděla, že se něco stalo.
– Co se stalo, klíště? Co je špatně?
Holčička se rozplakala. Řekla mi všechno. Až do toho nejhoršího. Teta se objala, uklidnila, slíbila, že se teď všechno změní.
“Teď mu to zařídím,” přitakala Světlana a vzala telefon. – Uvidíme, jak si teď dělá srandu z dětí. Dobrý den, Dobrý den. Můžete zavolat policii na adresu…
Když přijeli strážci zákona, otec se s nimi v klidu setkal. Je chladno.
“Jen jsem se chtěl vyděsit,” řekl. – Úplně se rozpustila. Vychovávám sám sebe. Manželka nedávno zemřela…
Zatímco s ním policie mluvila, Galiu utěšovala teta. Napila se čaje a uložila do postele. Ráno mi oznámila, že se otec pokusil otrávit. Vypil jsem ocet. Naštěstí si to rozmyslel, sám zavolal sanitku — lékaři přijeli včas. O několik dní později byl Galju poslán do letního tábora. Všichni předstírali, že se nic nestalo. Nikdo se neptal, nikdo s ním sympatizoval.
V táboře se snažila být neviditelná. Vyhýbala se ostatním dětem,hrála si. Nepotřebovala společnost. A kluci se také nesnažili komunikovat-s “cizincem”, s “špinavým”, s “divným” — je lepší se nespojovat.
Po táboře se Galia vrátila domů. Fyzicky se jí otec už nedotkl. Morální útrapy však nepřestaly. Pořád křičel, ponižoval, obviňoval.
Jsou to dva roky, co máma odešla ze života. Pro Gali byly tyto dva roky peklem. Otec si nenašel místo-jen v lahvi. Žil v neustálé intoxikaci a svou bolest vyléval na starší dceru. Mladší byli menší — byli příliš malí na to, aby pochopili, co se děje. A Galia … byla vždy vinna. Ve všem.
– Zase tu sedíš jako strašák? za zády se ozval Otcův hlas. Stál ve dveřích a pohupoval se s Lahví v ruce. – Na co se díváš? Čekáš na chlapa? Nemůžeš se dočkat, ty zrůdo.
Galia mlčela. Věděla, že čím méně odpoví, tím menší je šance na další záblesk.
“Vůbec nevypadáš jako já,” pokračoval a přiblížil se. – Louhové oči, křivý ksicht. Ty nejsi moje. Někde se matka rozbrečela, to jsi ty.
Tato slova zranila nejvíce. Věděl, které rány jsou bolestivější-a cíleně je bil. Po chvíli se ale v domě objevila další žena. Světlana-s barvenými vlasy, ostrým hlasem a dvěma syny, kteří se chovali jako hostitelé. A s jejím příchodem se to ještě zhoršilo.
Nyní se Galia a její sestry stali cizinci ve svém vlastním domě. Nevlastní matky děti velely, ponižovaly, využívaly je jako služky. A otec … mlčel. Jako by už ani nepoznal své příbuzné.
Jiří, nadšený novou ženou, si ani nevšiml, co se v jeho domě děje. Poslední peníze utratil za Světlanu a její děti a jejich dcery se živily tím, co musely, a přitom se zbavovaly zbytků.
– Máš něco? zeptala se jednou Sasha, mladší sestra Gali, když se podívala do pokoje.
Bylo jí teprve osm, ale už věděla, co je to hlad.
“Nic není,” odpověděla Galia a sklopila oči. – Světlušky všechny snědly.
– Zase? – povzdechla si dívka. – Tak moc chci jíst.…
V tu chvíli se ozvalo opatrné zaklepání na dveře. Doma nebyla ani nevlastní matka, ani její synové, a tak Galia šla otevřít. Kdo by přišel v takovou dobu? Na prahu stála Ala-kamarádka střední sestry. V ruce měla balíček.
“Ahoj Gale,” začala rozpačitě. – Něco jsem přinesla.
Galia se podívala dovnitř. Chléb, těstoviny, plechovka guláše — jídlo, které v tu chvíli vypadalo jako poklad. Její oči byly plné slz. Žaludek byl hladový.
“Al, právě jsi nás zachránila —” zašeptala Galia a objala dívku. – Moc ti Děkuju.
“No tak —” zamumlala Ala. – Nemrhejte hlady. Držte se tam, jak můžete.
Když přítelkyně odešla, Galia a její sestry se vrhly do vaření. Uvařili těstoviny s gulášem a snědli vše do poslední kapky omáčky. Poprvé po dlouhé době se cítili sytí.
Realita se ale nezměnila. Aby se Galia nezbláznila z neustálého tlaku a ponižování, začala utíkat z domova. Toulala se ulicemi, poslouchala hudbu ve sluchátkách a snila. Snila o lásce, o rodině, o místě, kde ji přijmou takovou, jaká je.
Jednoho dne si v parku všimla dívky, která malovala. Když se blížil, Halya tiše řekla:
– Je to moc hezké.
Dívka zvedla pohled.
— Poděkování. Umíš sama malovat?
– Ne … ale líbí se mi, jak to dělají ostatní.
Tak začal jejich rozhovor. Jmenovala se Irina dívka, studentka umělecké školy. Pozorně se podívala na Galiu a řekla:
– Máš neobyčejné oči. Mohla bys pózovat pro portréty.
Galia zčervenala. To jí ještě nikdo neřekl.
“Tak co vy… nejsem krásná,” zamumlala.
“Nesmysl,” namítla IRA. -Máš na sobě něco zvláštního. Jen nenech ostatní, aby to v tobě zničili.
Po tomto setkání Galia začala častěji vycházet z domu. Našla iru v parku, povídali si, kreslili, smáli se. Studentka se snažila dívce pomoci získat sebevědomí. Sice trochu, ale fungovalo to.
Galia se každým dnem více a více snažila opustit rodinu. Myšlenka na svatbu se pro ni stala jedinou šancí, jak začít nový život. Představovala si prince, který vezme ji a sestry do svého domova, kde bude teplo, bezpečné a láskyplné. Ale kdo si vezme osamělou, opuštěnou, ošklivou dívku bez vzdělání, bez budoucnosti?
Když se dozvěděl, že Galia často mizí mimo domov, Světlana okamžitě nahlásila manželovi. Jednoho večera, když se Galia vrátila pozdě, ji potkal otec. Opilý, naštvaný, s nakousnutým obličejem.
– Kde jsi byla?! zakřičel a chytil ji za ruku přímo na schodišti. – Ke komu shastala? Našla jsi chlapa, co?
– Pusť mě! – snažila jsem se dostat ven.
– Zařídím ti útěky! – zavrčel a přiložil ruku.
Z bytu vykoukla Světlana.
– Co se tu děje? zeptala se chladně.
“Vychovávám svou dceru,” přitakal otec.
– To je fuk, upřímně. Chci moje, ne tvoje. Proč ji vůbec držíš?
Otec se zamyslel. Pak přikývl.
-Možná bychom to měli někam poslat. Aby se nepletla pod nohy.
Galia si uvědomila, že ji opravdu mohou dát na internát. Vytrhla se a utekla, aniž by se ohlédla. Teď už to není strach-realita.
Škola se pro Gali stala posledním ostrůvkem svobody. Tam ji do školky nedali jen proto, že otec pobíral důchod ze ztráty manželky. Ale studium nebylo jednoduché. Učitelé v ní viděli uzavřenou, vyděšenou dívku. A přesto, právě ve škole Galia potkala Sergeje.
Bylo mu dvacet. Připadal jí jako celý svět dospělosti. Obklopil ji pozorností, mluvil vřelými slovy, dával květiny. Galia, která byla celý život ponižována, neznala lásku a pohlazení, mu beze zbytku věřila.
Sergej byl z vesnice a dříve Galia pohrdala venkovským životem. Snila o městě, kariéře, cestování. Ale nyní, s prázdným břichem a věčným strachem z domu, se jí vesnice zdála téměř jako spása.
“Jeď za mnou,” navrhl jednou Sergej. – Seznámíš se s rodiči.
Galia zpočátku váhal, ale trval na svém. Trvalo to dlouho, s transplantacemi. Když auto zastavilo, řekl Sergej:
— Přicestovat. Neboj se, jsou hodní.
U Branky je potkala žena kolem padesáti let. S úsměvem natáhla Galeovi ruku:
– Ahoj, Klíště. Pojď dál, jako rodina.
U stolu seděl Sergejův otec-vysoký, tichý, ale benevolentní. Všechno šlo dobře. Jeho matka vtipkovala, vyprávěla příběhy, chválila Galiu. Ta, která dlouho neznala mateřskou náklonnost, se rozplynula.
Odpoledne žena požádala o pomoc s hospodařením. Galia s radostí souhlasila — krávu dojit, slepice nakrmit, záhony postýlky-to ji naučila babička už v dětství.
Večer, když zůstali sami, ji Sergej objal:
– Jak se ti líbí u nás?
“Moc se mi to líbilo —” odpověděla Galia a přitiskla se k němu. – Je tu útulno.
– Tak zůstaň navždy.
– Co tím myslíš?
– Vezmi si mě. Chci, abys byla moje žena.
Galia zamrzla. Bylo to nečekané. Ale v její pozici je jediná možnost. Souhlasila.
První rána byla nečekaná. Jen tak, že se “špatně podívala”. Po něm Sergej vysvětlil:
– Aby věděla, kam patří.
Brzy se bití stalo pravidelným. Pokud má špatnou náladu, Bil. Když se něco pokazilo, Bil. Pokud chtěl ukázat, že je “jeho”, Bil.
“Takhle mě učil otec,” řekl. – Žena musí být v šachu. Aby se nezklidnila.
Galia plakala a prosila, aby přestal. Ale jen po další facce šeptal:
– Promiň, Miluju tě.
A odpustila. Pořád věřila, že se změní. Že je to součást lásky. Že ji zachrání.
Ale spása nebyla. Sergej pil každý den. Galia žila v neustálém strachu. Kočovali mezi městem a vesnicí, aniž by měli vlastní roh. Manželství nebylo nikdy registrováno-Galia byla jen “manželkou” slov. Bez dokladů, bez práv, bez ochrany.
Těhotenství ji zaskočilo. Bylo jí devatenáct. Místo snu o budoucnosti zase bolest. Dítě, na které čekala žena narozená v rodině, kde lásku neznali.
Když Galia informovala Sergeje, pokrčil rameny:
– No, když porodíš, tak porodíš. Co dělat.
Brzy se dopustil krádeže a dostal tři roky. Galia zůstala sama. Těhotná. Bez peněz. Bez střechy nad hlavou.
Otec se o dítěti dozvěděl a vyhodil ji z domu.
“Nechci vidět tebe A tvou ostudu,” hodil na rozloučenou.
Sergejovi rodiče se také odvrátili. Byl obviněn ze všeho — že syn skončil za mřížemi, že”ho ta holka lákala”.
Galia skončila na ulici. Ne všichni ale byli lhostejní. Známí ji ubytovali, nakrmili, podpořili. Za to jim byla vděčná.
Nečekaně do jejího komplikovaného osudu zasáhla nevlastní matka. Světlana přemluvila Jiřího, aby vzal Galu zpět domů.
“Už mě nebaví dělat ostudu, že je jako bezdomovec někde schovaná,” řekla manželovi.
Galia je zpátky. Žila několik měsíců pod jednou střechou s otcem a nevlastní matkou. A v termínu porodila holčičku. Malá, křehká, ale neuvěřitelně živá. Nazvala ji Nastey. Dcera se pro ni stala světlem v nekonečné temnotě.
Po porodu přišlo jasné pochopení: k Sergejovi se nelze vrátit. Nyní je za ní nejen vlastní život, ale i malá duše. Teď má na starosti jinou osobu. Za bezpečí svého dítěte.
Galia přerušila spojení. Nepsala, nevolala, ani neodpověděla na jeho zprávy. Chtěla jsem zapomenout na všechno-na lásku, na bití, na sliby. Chtěla jsem vymazat z paměti, že jsem ho kdysi milovala.
Sergej se objevil náhle. Najednou a děsivě.
Už věděla, že odešel předčasně. Ale doufala jsem, že teď už se jejich cesty nebudou křížit. A on stál na Prahu, jako by se nic nestalo.
“Ahoj Gale,” řekl, jako by se jen na den rozešli. – Ani se neobejmeš?
– Proč jsi tady? – zašeptala, když se vrátila.
– Chci vidět svou dceru.
Srdce se sevřelo. Bála se ho až k smrti. Ale nemohla jsem mu zabránit, aby viděl dítě. Bylo by to nespravedlivé.
“Dobře,” souhlasila Galia. – Jen mi slib, že nám neublížíš.
Sergej se ušklíbl.
– Nikomu nic neudělám. Jen chci být nablízku.
Nevěřila tomu. Ale nebylo na výběr. Musel jsem ho pustit dovnitř. Několik měsíců chodil za dcerou, což U Jiřího vyvolalo bouři nevole. A pak se nabídl, že bude zase spolu.
“Změnil jsem se,” řekl. – Vězení toho hodně naučilo. Už se tě nedotknu. Začneme znovu?
A zase mu věřila.
Sergej ji vzal a Nastyka do vesnice, daleko od města, od očí, od minulosti. Prý chce založit rodinu. A po týdnu začal znovu pít. A bít.
Galia se snažila situaci zachránit. Nabídla, že jeho rodiče převezou k sobě. Možná mu jejich přítomnost pomůže podívat se na život jinak. Něco změnit. Něco zastavit.
– Serjož, vezmeme je sem. Chybí jim to. A s infuzí to pomůže, ” přemlouvala a lžící míchala tekutou polévku.
Nastya hrála na podlaze s odřenou panenkou. Sergej se díval z okna a mlčel. Ale v tomto tichu byla ochota se vzdát.
– Co tady mají dělat? Jen budou zmatení, ” mrzelo ho. Ale Galia to věděla-je to téměř souhlas.
Za pár dní se jeho rodiče odstěhovali. Měli jsme práci, asi se to mělo zlepšit. Ale místo pomoci přinesli do rodiny ještě větší svár.
– Kdo jsi vůbec, abys velel? křičela tchyně, když se opila. – Nakrmte své děti!
– Protože jsi pro mě nikdo! – přidal jsem tchýni. – Ty se snažíš učit život!
Přilévali olej do ohně. Podporovali Sergeje. Byla přesvědčena, že za všechno může ona. A on zase začal pít. A znovu-bít.
Rok po přestěhování se jim narodil syn Ondřej. Galia byla šťastná. Snila o tom, že teď, se dvěma dětmi, si Sergej konečně uvědomí cenu rodinného života. Naděje však byly marné. Byl to jen krátký klid před novou bouří.
Galia brzy zjistila, že Sergej má jinou ženu. Starší. Volnější. Ta, která na něj čekala po práci ne s večeří, ale s panákem.
Když se vracel domů, znovu ji bil. Zamykal se v pokoji nebo dokonce ve stodole a posílal děti ven. A pak … začal. Aby “nemyslela na nic jiného než na něj”.
Galia bojovala. Jednou dokonce čelila jeho milence tváří v tvář-poškrábala jí vlasy, křičela vše, co se vařilo. Sergej se pomstil obzvlášť krutě.
Po každém bití utíkala k sousedům. Schovávat se. Plakat. Žádat o pomoc. Ale nikdo nepřišel.
Jednoho dne se věci dramaticky změnily.
Sergej přestal pít. Přestal jsem se Gala dotýkat. Koupili si auto – ne nové, ale své. Galia začala věřit, že jednoho dne budou mít dům. Normální život. Že se děti vrátí. Že to bude opravdu dobré.
“Uvidíš, Gale,” řekl a objal ji, ” budeme rodina. Vezmeme děti. Začneme znovu.
Věřila. Pořád dokola. Protože tato slova byla vším, o co usilovala mnoho let.
Sergej se usadil na hlídce, odpracoval dvě směny a vrátil se domů. Ale po pár týdnech začal znovu pít. Přišel o řidičák za opilou jízdu. Prodali auto. Chtěli dětem koupit školní uniformu, splatit dluhy. Sergej si prošel skoro všechno. Dům zůstal jen ve snech.
– Proč zase?.. – Galia plakala a dívala se na oteklou tvář svého manžela. – Právě jsme začali.…
“No tak,” zamumlal. – Stejně se nemůžeme dívat na normální život. Narodili se jako žebráci a zemřeli.
Čtrnáct let spolu žili. Přestal ji bít. Změnit také. Ale nepřestal pít. A nestal se člověkem, o kterém snila.
Galia dál věřila. Neustále s ním mluvila, prosila ho, ať se zvedne a začne znovu. Slíbila, že se to zlepší. Že je třeba jen vydržet.
Poslouchal, přikyvoval, ale neměnil se.
V průběhu let několikrát přemýšlela o odchodu. Nebo dokonce … skončit úplně jinak. Ale vždycky se zastavila. Kvůli dětem. Pro naději, že se jednoho dne probudí jiný člověk.
Pořád jsem se ho bála. Pokaždé, když vstoupil do domu pod vlivem alkoholu, srdce mu umřelo. Občas utíkala za známými. Někdy jen seděla v koutě a schovávala si obličej.
– Proč nemůžeš přestat? ptala se ho a dívala se mu do očí. – Aspoň pro nás?
“Nemůžu,” odpověděl. – Bez toho nemůžu žít.
Všichni kolem říkali totéž:
– Zahoď ho. Proč bys to dělal? Ničíš se.
Ale Galia neodešla. Pomyslela si: “co když se mu beze mě bude špatně? Co když zmizí?»
A čekala. Čekala jsem na ten zázrak. Až se konečně stane ne opilým manželem, ale skutečným otcem. Až se dům stane místem, kde se dá snadno dýchat. Kdy se může podívat do očí svého dítěte a mluvit:
“Máma se snažila, abys vyrůstal v lásce a teple.”
Zázrak se ale nekonal.
Jen naděje.
A strach.
A věčné “najednou”.
