– V Borovici. Je to kousek, čtyřicet kilometrů od města.
“Ááááááááááá,” usmál se manžel. – To je ta zřícenina na okraji vesnice? Všichni mají dědictví jako dědictví-byty ve městě jsou k mání. A ty máš kuří nohy.
– Opravím ho.
– No tak! – Žeňa se zasmál. – Viděla jsi, v jakém stavu je? Tam se propadla střecha.
– Já to spravím.
– Jaké šišky? skepticky zavrtěl hlavou. – Víš, kolik to bude stát?
V tu chvíli do bytu bez klepání vstoupila Ljuba, sestra ženy.
– O čem se hádáte? zeptala se mě, jestli mám boty v předsíni.
“Jo, moje žena zdědila můj majetek,” zamračil se Žeňa. – A ona se chystá opravit.
– V tom starém baráku? Ljuba vyskočila dlaní. – Renato, myslíš to vážně? Tam jsou okna zkosená, podlahy prohnilé. Jednou jsem projížděla kolem, plot je skoro na zemi.
“Všechno se dá napravit,” odpověděla tiše, ale pevně Renata.
– Opravit? – do rozhovoru vstoupila Elena Leonidovna, tchyně. – Zlato, tenhle dům nikdo nebude chtít koupit. Proč ho chceš? Jen ty peníze utratíš zbytečně. Chceš to opravit?
Renata se tiše dívala na příbuzné. Stáli půlkruhově, se stejnými blahosklonnými úsměvy. “Nic,” pomyslela si. “Uvidíš, jak to dopadne.”
Druhý den se Renata šla podívat na své dědictví. Starší autobus ji rychle vezl po rozbité silnici přes pole a Přelouč. Z okna jako první uviděla pokosenou střechu — dům stál na samém okraji obce.
– Jsme Tady, Borovice! oznámil to řidič.
Brána se skřípěním se otevřela. Renata se vydala po zarostlé cestičce. Dům vypadal opuštěně: tmavá okna s polámanou barvou, propadlá střecha, prohnilá Veranda. Ale něco na něm bylo rodného a teplého.
– Dobrý den, sousedko! – ozval se její mužský hlas.
Renata se otočila. U vedlejšího plotu stál starší muž s šedivým plnovousem.
— Dobrý den.
– Jsem Michalyč. Vaši babičku si dobře pamatuji, byla to světlá osoba. A vy jste vnučka?
– Ano, Jsem Renata. Mám dům.
– A co s ním chcete dělat?
– Budu opravovat.
Michalych se na ni pozorně podíval:
– Práce je hodně. Nejprve je třeba opravit střechu, jinak vše unikne. A podlaha je úplně prohnilá.
– Zvládnu to pomalu.
“No, No,” ušklíbl se Michalyč do vousů. – Pokud něco, obraťte se. Řeknu vám, co Ano.
Doma večer Renata sehnala kalkulačku a notebook. Plat měl malý, ale stabilní. Pokud ušetříte, je možné všechno.
– Zase se učíš o své zkáze? – Žeňa jí nakoukl přes rameno. – Nech toho.
– Neopustím to. To je Babiččin dům.
– Tak co? Babička už je pryč a tenhle dům bude jen tahat peníze.
Je to moje dědictví a já se rozhodnu, co s ním.
Žeňa pokrčil rameny:
– Tvá vůle. Jen do toho nevložím ani cent.
Začala Renata ze střechy. Vzala jsem si dovolenou, nakoupila materiály. Michalych pomohl radou, ukázal, jak správně položit střešní krytinu, jak vyztužit krokve.
“A vy jste dobrá,” řekl a sledoval její práci. – Ne každý chlap to zvládne.
Střecha trvala téměř měsíc. Pak jsem vzala okna, jedno po druhém vyměnila staré rámy za nové. Z každého platu si ukládala peníze na materiál. Vzala jsem si malou půjčku.
Ljuba přijela na návštěvu, když Renata natírala nový plot.
“To je pravda,” divila se. – Ale proč? Stejně tu nebudeš bydlet.
– Přijedu na víkend.
– Takhle daleko? Ne, to nedává smysl. Radši si koupím auto nebo pojedu na dovolenou.
Renata mlčky pokračovala v malování. Už si na takové řeči zvykla. Dům se postupně proměňoval. Nová střecha, pevná okna, čerstvě natřený plot. Uvnitř Renata vytrhala staré tapety, srovnala stěny, předělala podlahy. Koupila jsem levný, ale kvalitní nábytek. V létě jsem rozbila malou zahrádku, vysadila květiny. Sousedé už pozdravili, zajímali se o úspěchy. Michalyč pomáhal s hospodařením.
Elena Leonidovna dorazila bez varování, když byly hlavní práce již dokončeny.
– Páni! řekla jen, když se rozhlédla po světlé místnosti s novými tapetami a krásnými závěsy. – Je to tu útulné.
“Ano, povedlo se,” odpověděla klidně Renata. – Máme zahradu a záhony.
– Proč mi nedáš ten dům? – najednou mi to nabídla tchyně. Bydlela bych tady v důchodu, zahradničila. Vy a vaše žena ho stejně nepotřebujete, pracujete ve městě. – Zkusila se jí podívat do očí. – Dej mi ten dům, protože ho nepotřebuješ!
Renata se z takové drzosti dokonce zbláznila.:
– Co tím myslíš, že to dám? To je můj dům.
– Jako ty, Renatko. Právě jsi ho opravila. A já ti zaplatím opravu.
— Ne.
– Co tím myslíš, že ne? Elena Leonidovna byla pobouřena. – Jsem matka tvého manžela! Jak mě můžeš odmítnout?
— Snadně. Je to můj dům a já ho nedám.
Elena Leonidovna se vrátila o týden později. Tentokrát s podpůrnou skupinou-Každá a dvě kamarádky.
“Renato, ty si to rozmysli,” začala z Prahy. – Proč chceš tenhle dům? Rozvedla bych tu zahradu a zasadila květiny.
– Eleno Leonidovno, řekla jsem ne.
– Jsi tak nevděčná! – tchýně je naštvaná. – Vzala jsem tě jako dceru a ty!
– Jak se má dcera? – přerušila Renatu. Smáli jste se, když jsem začala opravovat. Všichni se smáli. A teď se vám dům líbí?
“Nesmáli jsme se,” zasekla se Ljuba. – Báli jsme se, že ty peníze utratíš.
– Jo? A já si pamatuju něco jiného. “Všichni mají dědictví jako dědictví, a ty jsi zdědil trosky — – čí jsou to slova?
Ljuba zčervenala a otočila se.
“Dobře —” řekla nečekaně tiše Elena Leonidovna. – Navrhuji ti, abys mi dal dům.
— Ne.
– Pak budu jednat jinak.
Opravdu začala jednat. Zpočátku jen telefonovala každý den s “výhodnými nabídkami”. Pak si začala stěžovat manželce, že prý jeho žena přišla o svědomí, matka rodného domu lituje.
“Představ si,” vyprávěla Renata sousedovi Michalychovi, ” včera mi nabídla peníze za dům. Říká:”stejně sis vzala půjčku, já ti ji splatím.”
– A co ty?
– A co já? To je Babiččin dům. Dělala jsem to pro sebe, ne pro prodej.
Na Silvestra se Elena Leonidovna ukázala znovu.
“Dej mi klíče od domu, pozvala jsem hosty na Nový Rok,” prohlásila z Prahy.
– Cože? Renata nevěřila vlastním uším.
– Dej mi klíče. Hosté už dole čekají s taškami.
– Jste ve své mysli? Jak můžete pozvat lidi do cizího domu?
– Proč v cizím? Jsme jedna rodina!
– Ne, Elena Leonidovna. Nejsme jedna rodina. Odcházet.
– Jak se opovažuješ!
Renata zabouchla dveře před nosem tchyně. Na oslavu Nového roku se už pořádně připravovala a nebyla naladěna na hádku s tchyní.
Ta začala volat manželce, ale poprvé pevně svíral matku:
– Mami, přestaň. Je to Renátin dům a je jen na ní, koho tam pustí.
– Jak to, že? – hlas Eleny Leonidovny se rozzářil. – Jsem tvoje matka!
– Proto ti říkám, přestaň. Nech Renatu na pokoji.
Na jaře se dům nepoznal. Jabloně na zahradě rozkvetly, záhony zezelenaly. Na novou verandu si Renata postavila proutěné křeslo – sedět večer, dívat se na západ slunce.
Pár týdnů po novoročním skandálu se Renata setkala s Ljubou v obchodě.
“Ahoj,” řekla Popelková a váhavě se převrátila z nohy na nohu. – Můžu s tebou mluvit?
— Říkej.
– Víš, chtěla jsem se omluvit. Máma a já jsme udělali něco ošklivého.
Renata se na ni mlčky podívala.
– Vážně, promiň. Nejdřív se smáli tomu, co jsi udělal s opravou, a pak požadovali, abys dům prodal. Chápu, jak to vypadá zvenčí.
– A jak to vypadá?
– Jako bychom čekali, až to uděláš vlastníma rukama,a pak jsme se rozhodli, že si to připravíme.
– Přesně takhle to vypadá.
“Stydím se,” sklopila Ljuba oči. – Máma je samozřejmě pořád naštvaná. Ale vidím, že jsem se mýlila. Byla jsi skvělá a udělala jsi takovou krásu. A my jsme se jen bránili a posmívali.
V jejím hlase zněla upřímná lítost. Renata změkčila:
– Dobře, jdeme.
– Vážně? – Ljuba prosila. – Poslyš … můžu tě někdy navštívit? Jen sedět na verandě a pít čaj?
Renata přemýšlela. Pak přikývla:
– Přijď v sobotu. Jen jedna, bez mámy.
– Jistě! Díky!
V sobotu seděli na verandě. Ljuba se zájmem prohlížela nový plot, upravenou zahradu, uklizené záhony.
“Jak se ti to povedlo,” povzdechla si. – A taky jsem ti doporučila koupit auto místo opravy.
“Auto ještě stihnu —” usmála se Renata. – A tady je můj koutek. Přijíždím a jako bych se dostal do jiného světa. Ticho, klid.
– Jak se má žena?
– Taky to ocenil. Teď se chce vrátit na víkend.
“Vidíš,” zavrtěla Ljuba hlavou. – My jsme tomu nevěřili. Včera jsem mamince řekla, že už si na to nebudu stěžovat. Je to tvůj dům, vlastníma rukama jsi ho zvedla.
– A co to je?
– Samozřejmě, že jsem se urazila. Ale možná to časem pochopí.
Večer, když Ljuba odjela, seděla Renata na verandě a dívala se na západ slunce. Ze sousedního dvora se ozval hlas Michalyče:
– Hej, paní! Pojď si pro maliny,mám toho hodně.
Renata se usmála. Teď tu byla opravdu hostitelka-plnohodnotná, sebevědomá. A ani výsměch, požadavky a nároky to nemohly změnit.
