Viktor přišel z letu později než obvykle, tamarova žena už čekala na věřícího, myslela si, že se na cestě něco stalo. Kolečko, synku, celý se třásl: “kde je ta složka? Kde je ta složka?»
Nakonec dvě velké žluté světlomety rozzářily Ivanovův dvůr-Viktor přijel.
– Složka? Složka! Hurá, je tu složka! – Kroužek vyskočil z kamen, skočil na jednu nohu, snažil se dostat do válečku a tahal paltiško na cestách.
– Kam jdeš, blázne? Zima je taková a noc na dvoře. Jdi na sporák, hned přijde táta.
Kroužek se urazil, nafoukl rty a chystal se plakat.
“Ale ne řev, komu to říkám —” oponovala matka. – Řekla, že táta přijde.
Victor se nikdy neukázal.
– Co tam sakra je? – Tamara se začala bát. – Opilý? Kolkko, zůstaň doma a já se půjdu podívat.
“Maminko, já se bojím,” přitakal kůrka.
– Co tě vyděsilo? Sedni si, komu jsi to řekla.
Zatímco Tamara si na ramena přehazovala fufajku a hádala se s kroužkem, dveře do izby se otevřely a do místnosti se vešla dvojice. V těchto klubech se objevil i Viktor, ale ne sám.
Před Prahou stála mladá dívka, osmnáct let, nic víc, zahalená do šátku. Na sobě měla krátkou hnědou paltičku s černou cikánskou vránou, obrovské šedé oči na půl obličeje a na čele blond kudrlinky vlasů.
– Pojď dál, eudokio. Tomo, pomoz hostovi, aby se svlékl.
Tamara, aniž by tomu rozuměla, pomohla dívce sundat kabát.
Dívka byla hluboce Těhotná. Jako tlustá podzimní kachna před porážkou, Eudokia prošla ke stolu, posadila se a na kolenou složila tenké, jako kuřecí nohy, které se třásly rukama.
Kroužek se bál vykukovat z kamen.
– Kde mám syna? Nikolaji, co tam děláš? No tak běž … co jsi přivezl, ” vytrhl Viktor z pece opřený řetízek a vztyčil ho vysoko ke stropu. – A ty, Matko, připrav nám jídlo. Budeme mít hlad?
Pozdě v noci, když se Kolkovi zdál sen, slyšel otce, jak něco bubnuje, matka ztlumeně křičela, s něčím nesouhlasila a host tiše vzlykal.
Ráno celá vesnice věděla, že Viktor Ostapov přivezl svou mladší, těhotnou sestru.
– Chlap odešel, matku s otcem už dlouho nemají. Kam ji dát, takovou panenku? vyprávěla v polotmavé kravíně Tamara svým kamarádkám.
– Nikdy jsi mi neřekla, že Viktor má příbuzné. Říkala jsi, že je sirotek?
Co když nejsou rodiče, nejsou sirotci?
– Kde se vzala sestra?
– Byla vychována v dětském domově. Co ti mám ještě říct, Sharks? Jak se s manželem milujete?
– Jdi do prdele, Tomko.
Brzy Eudokia, Kolkinova teta, uvažovala o porodu. Viktor ji odvezl do nemocnice na kraji města a brzy se u kroužku objevila malá sestřička Manečka.
A Eudokia se nevrátila.
“Chcípla,” odkopla matka Kolkeho a dala mu křížek, aby se nepletl pod nohy.
Mánička byla malá, červená-no přímo kuklička. Kolka viděl, že sousedka Světluška Antoška měla víc než Mania. “Ha! Co se tam děje, mám teď svou živou panenku, ” radoval se kůrka.
– Nevím, Victore, co chceš dělat, nepotřebuju ji tady.
– Ty jsi tom? Je to živá krev, naše krev.…
– Nic nevím, řekla jsem své slovo. Dělej si, co chceš.
– Co jsi to za Babu? Nejdřív jsem si ji vzala … kam ji mám vzít? Do dětského domova, nebo do dětského domova?
– Mně je to jedno.
– Do dětského domova se nedostaneš. – zařval kroužek. – Mami, mami, nech tu figurínu! Budu za ní chodit a pomáhat jí. Nech to být!
“Jdi, pomocníku, bez tebe je zle —” zamumlala matka. Ale prsten, který se chytil do lemu její sukně, křičel dobrým matem a žádal, aby si nechala malou sestřičku.
Viktor tiše seděl a sklonil hlavu.
– Sakra, Dělejte si, co chcete.
Tom se otočil a odešel do Senice.
Kolja přistoupil k Manečkovi, který sladce spával v popravených plenkách a nevěděl, že se rozhoduje o jejím osudu. Posadil se vedle sebe a začal tiše něco šeptat a říkat jí Sluníčko, pak dítě.
Kolka spal špatně, všechno vypadalo, že mu matka vyhodí dítě, a tak volal maně, do děr.
“SPI, kájo, nic ti s tím neudělám —” sykla matka a Kolka zírala do očí, dívala se na matku podezíravě, bála se, že utopí Máničku.
– Oh, ženský, jen se směj! Ani krok od holky neodejde, ” vyprávěla sousedka.
– Máš pomocníka, Tamaro.
“Jo,” odpověděla. Nejdřív jsem byla zmatená a pak jsem si na tu holku zvykla, že už to nikomu nedám. Kolke příští rok do školy, myslím, že si najme chůvu.
Tak jsme žili.
Viktor pracoval jako šofér, tom dojil krávy a kroužek s Manýrou rostl.
Kolka utíkal ze školy a roztáhl si ruce, aby chytil svou” holčičku ” — Manku, která se mu na tenkých nohách lepila směrem k sobě. Všichni kluci na dvoře jí říkali “dítě”. Tak se to jméno uchytilo.
Stal se dospělým a vstoupil do armády. Když ho doprovodili, Manya nedokázala zadržet slzy, plakala a zabíjela.
“On ji, dá se říct, vychoval, za otce i za matku byl,” soudí sousedka. Tomka je drsná žena a Victor je inhuman, jen něco burcuje a odejde. A jejich děti vyrostly úplně jinak.
Mania se těšila na bratrův návrat. Když se Kolka vrátil z armády, už si bez něj nedokázala představit život. Šel měsíc po vesnici, zakouřil se a brzy si našel práci jako šofér. A pak přivedl do domu svou nevěstu. Koukal na maňáska: schválí to? A ona souhlasila, hned bylo vidět, že se jí budoucí snacha líbí.
Kohla se brzy oženil a život v domě pokračoval. A Manja vyrostla, byla tak krásná, že se na ni všichni dívali. Jela jsem studovat do města, ale nejdřív jsem přijela za bratrem a pak domů.
Manečka věděla, že Viktorka a Tamara nejsou její vlastní dcery, ale nikdy to pro ni nebyl bolestivý fakt. Rodiče před ní neskrývali pravdu, aby pak nebyla hořkost, ale Manja se cítila milovaná. Dokonce si někdy myslela, že ji matka miluje víc než prstýnek, protože jí všichni říkali “dítě, dítě”.
Manya se naučila na lékaře a vrátila se do vesnice, začala pracovat v místní nemocnici. Našla si dobrého ženicha, vdala se, měla děti. Rodina byla silná, přátelská.
Čas ubíhal a nastal okamžik, kdy Viktor musel odejít ze života. Tomovi se to podařilo a Manečka vzala matku k sobě, i když se tomu bránila.
Jednou v noci uslyšel Mánička hlas, jako by volala máma. Vstala a šla k matčině posteli.
– Mami, co jsi zač? Chceš pít? Bolí co?
“Sedni si, holčičko,” zeptala se tiše Toma. – Chci s tebou mluvit.
Manja si sedla vedle sebe a vzala matku za ruku.
– Odpusť mi, manko.
– Za co, maminko? Co jsi zač? – Mania byla překvapená.
– Za všechno se omlouvám. Nechtěla jsem tě. Do dětského domova chtěla…
– Mami, co to děláš? Copak to nechápu? Přinesli ti cizí dítě. A ty jsi mě vychovala jako svou, na nic si nestěžuju.
– Neteř Victorovi jsi nebyla, dítě … dcera jsi jeho.
– Jak? – Manja ztuhla a nevěřila vlastním uším. – Jak je, mami?
– To je ono. Kde s tou Eudokií byl, nevím. Možná ještě přede mnou. Ale ty jsi jeho dcera a tvá matka je Eudokia. Tvůj otec, tvůj dědeček, ji vyhodil, když to zjistil. Viktor ji tehdy přivezl k nám.
Manečka seděla a nemohla uvěřit tomu, co slyšela.
– A vzala sis manželovu milenku? zeptala se tiše.
– Přijala, dcero, přijala. Kam jsem měl jít? Měla na nose břicho a já co? Syn osiřel, protože tvůj otec neuspěl s pokušením? Chtěla jsem dceru, tak jsi přišla.…
Mami, ty jsi … celý život jsi se starala o Eudokiin hrob, jako by to byla tvoje sestra.
– To není její hrob, zlato. Jsou to dívky samy, sirotci. A tvoje matka… je naživu. O deset let mladší než já, opustila tě a odešla.
Manja objala matku a po tvářích se jí valily slzy.
Odpusť mi, holčičko, nemohla jsem si to tajemství vzít s sebou. Nebylo to fér vůči tobě. Možná máš někde bratry, sestry, jiné příbuzné.
Manečka se přitulila k matce, její srdce se naplnilo teplem. Uvědomila si, že přes veškerou pravdu pro ni vždy byla a bude jen jedna skutečná matka — Tamara.
Toma ještě chvíli žila, a když přišel její čas, odešla klidně, s úsměvem, za Viktorem.
Když Manya, již ve věku své matky, vyprávěla svůj životní příběh své velké rodině, všichni ji poslouchali se zánětem srdce. Mladé ženy zvolaly:
– Nemohla bych to udělat jako tvoje matka!
“Nezkoušejte na sebe cizí okolnosti života,” reagovala Marie Viktorová (Krupička). – Nikdo neví, jak se život otočí. Někdo by to nezvládl a máma Ano. Ona, moje milá, měla skvělou povahu, ale dokázala to.…
Za co jí vždycky říkám…
