“Ahoj, Greeno, pojď dál,” pozdravil Děda, když vešel do dveří.
“Paráda,” odpověděl.
– Pojď ke stolu, dáme si čaj, mám ho na bylinkách, vezmi si tam na polici hrnek. Není to jen tak, cítím to.…
Řehoř si nalil ze samovaru čaj a promluvil:
– Jo, dědo Nicanore, hádám, že jsem nepřišel jen proto, abych si poslechl tvou radu, jak mám žít dál. Rozhodl jsem se oženit, nemůžu si vybrat ženu.
Ve vedlejší vesnici mám ženu s dítětem, něco jako hospodyni. Nevím,jestli mi bude vyhovovat. A taky se stavím k naší účetní Lidce, no, znáš ji. Ale její povaha není příliš, je skličující, skandální, i když je sama viditelná. Řekni mi, koho si mám vzít za ženu?
O Lidce, která ji u nás na vesnici nezná. Už se stihla se všemi prát jako ta potvora, kolem nikoho nepustí a ani se nevzdá. Bude to Pro tebe těžké. Jsi klidný, trpělivý, ale trpělivost má také svůj konec. Nemůžeš s ní žít a nedoveď Bůh, aby měl takovou ženu — ” odpověděl dědeček a chvíli přemýšlel, mluvil dál.
– Tu ženu s dítětem neznám, ale řeknu ti to takhle. Už byla vdaná, nic se jí nestalo. Bude tě porovnávat s tím manželem, ale své dítě bude vždy dávat dopředu. To dělá každá normální matka. Musíš si vzít ženu, která je svobodná, bez dětí, a mít vlastní. Tady máš můj příběh.
Grigorij se zamyšleně podíval na dědečka Nikanora.
– Jo, věci. A koho si mám vzít, stejně potřebuje paní v domě. Dům je pěkný, velký, pro sebe se snažil, hospodařil. S hospodařením si poradím sám. Ukázalo se, že není snadné se oženit…
“A ty si vezmeš Marii, budeš šťastný celý život,” řekl náhle dědeček.
– Jako na Marii? Ne, dědo Nikanore. Tak co ty. Je to stará panna, zrzka a ošklivá, celá v pihách. Asi kvůli tomu vzhledu ji nikdo nevzal. Sama je samozřejmě v práci dobrá a veselá, ” prozradil Řehoř.
– A ty se podívej, není děsivá, no, zrzka v pihách, ale je sama na vesnici, zvykneš si na její pihy. Usměje se, jako by svítilo sluníčko. Znám ji velmi rád, když je taková zrzka ošklivá. Ale manželka z ní bude hodná a starostlivá. Žeň se, Greeno, nebudeš litovat. A už ti nemůžu nikoho přisoudit. Přišel jsi pro radu, tady je moje rada.
Celý večer přemýšlel Řehoř nad slovy svého dědečka.
– Starý muž by to nedoporučil. Postarám se o Marii.
Začal se dívat na ženu, potkal Marii a šel z obchodu s taškou. Chytil ji, vzal jí tašku z ruky.
“Paráda, Marie,” usmál se.
“Dobrý den,” odpověděla zpěvným hlasem a také se usmála, zatímco Řehoř se od jejího úsměvu distancoval.
“To je ale krásný úsměv a pravda, jako by svítilo sluníčko,” vzpomněl si na slova svého dědečka Nikanor. – A pihy vůbec neruší.
Marie usoudila, že se k ní Řehoř jen tak nepřiblížil. Byla o šest let mladší než on, nikdy nebyla vdaná a neměla muže. S nikým se nesetkala. Sama pocházela z velké rodiny, v rodině byla starší, domácí péče byla na ní, matka s otcem pracovali v kolchozu. Dívala se na mladší a neměla čas na procházky. Zůstala sama, říkali jí ve vesnici “Stará panna”.
Podívej, Marie, pojďme se s tebou večer projít, samozřejmě, že už nejsme mladí, ale co to je? Chci si s tebou promluvit, poznat se.
Pokud ti to nevadí, samozřejmě.
– A co je proti tomu? Ne, nevadí. Souhlasím, ” odpověděla vesele.
Procházeli se po vesnici, Řehoř byl překvapen, když Marie vyprávěla zajímavé příběhy, ukázalo se, že za svůj život přečetla mnoho knih a on žádnou. Práce, domácnost, večer televize. Když řekl něco vtipného, smála se, její smích se rozplynul jako zvonek a tak se mu na duši radovalo.
Řehoř v noci nespal. Pravdu měl dědeček Nikanor.
– Ta Maria je hodná holka. A já jsem si toho nevšímal, nedíval jsem se, všichni říkali zrzka, Ano zrzka. A ona opravdu není krásná, ale je tak slunečná s teplým pohledem. A úsměv … jen za jeden úsměv můžete dát všechno. A proč jsem šel kolem, jsem se na ni ani nedíval.
Grigorij dlouho nešel kolem. Tři měsíce po matčině smrti Řehoř nabídl Marii, že se bude vdávat. Ve vesnici se kolem nich točily drby. Všichni bzučeli, že s ní Řehoř chodí, že ji nechá, No kdo chce takovou zrzku.
A najednou svatba. Je pravda, že jako taková svatba na celé vesnici nebyla, protože staří lidé radili, ještě po pohřbu netrvalo dlouho, neměli bychom se bavit po celém kraji. Řehoř s Marií poslouchali. Seděli u nich doma příbuzní, někteří přátelé a kdo sám přišel bez pozvání. Vedle ženicha seděl místo otce dědeček Nikanor.
Konec zábavy, všední dny. Vesnice stále bzučela, ale pak vše utichlo. V obci vznikla nová rodina. Manžel s manželkou si od prvního dne rozuměli. Jen Řehoř si to rozmyslí a Marie už ví, co řekne. Občas se divil své ženě.
Paní Marie byla výborná, zatímco se Řehoř od rána staral o dobytek, krmil ho, manželka mu už smažila bujné lívance a k snídani si dala čaj. Večer po práci ho čekala teplá večeře, a když si lehl na gauč, po ruce už ležely čerstvé noviny a dálkový ovladač od televize. Marie je starostlivá žena, chytrá. Řehoř viděl teplo a péči své ženy a sám se snažil a vytvářel jí pohodlí, pomáhal se vším.
Žil v duši a už ani nevnímal její pihy a zrzavé vlasy se zdály nejkrásnější na světě. A manželka je nejkrásnější žena ve vesmíru. Milovali se už ve zralém věku, ne jako v mládí. Jejich láska nebyla zralá, ale zralá.
Marie chodila po vesnici s břichem a usmívala se na všechny svým krásným úsměvem. Ani jeden z nich neřekl, že je ošklivá. Pak se narodil syn Antoška, také zrzavý. A Řehoř mluvil:
– Teď mám doma dvě Sluníčko. Dva roztomilí a láskyplní Sluníčkáři.
Jedno jen zastínilo Řehoře, zemřel dědeček Nikanor, byla pohřbena celá vesnice, přijela samozřejmě jeho dcera s manželem, ona s rodinou žila daleko, Řehoř ji informoval. Pomohli jim ale spolužáci, nikanorův dědeček byl každý milován, moudrý a laskavý.
Život šel svou cestou, Narodila se dcera Řehořovi s Marií, dcera je mu podobná a on se trochu rozčiloval, že není zrzka, v domě by byly tři Sluníčko. A Slunce je čím větší, tím světlejší a teplejší. Řehoř by nikdy nevyměnil svou Marii za nikoho, dokonce ani za královnu krásy, tak to řekl všem na vesnici. Byl vděčný dědovi Nikanorovi, dobrou radu dal tehdy Řehořovi.
