– Jo, tam ta ženská v porodnici točí ty tampony ve stoje. Sešitá. Říkám jí: “lehni si,” a ona: “nemůžu. To, co je běžné v práci, se nikdy nedělá.”Ale nikdo to nenutí,” vyprávěla žena středního věku s trvalými kudrlinkami.
Doma se něco děje a my se tu procházíme. A to vše proto, že lékař je u nás tak pomatený. Ostatní tam nestáli, přijeli a RodiLi. Můj tam umyl-holky, hospodyňky. A já jsem tuta … říkal, vrať se se synem – ” křičela babka, která se rozbrečela, tampon se jí nepovedl, vztekle ho rozklepala a zase točila.
S lékaři mluvila jinak-šeptem, vybírala patetická a láskyplná slova, hleděla. Když ale odcházeli z ordinace, nadávali si marně.
– A když porodíš holku, vyhodí ji?.
– A neříkej to. Chraň Se, Pane. Myslím, že to opravdu vyhodí. On i ten druhý, když jsem ho přinesla, tak týden pilně pil. Obviňoval jsem tu holku, jako bych za to mohla já. Teď už nevím …
“Kam se to hrabe, dcero,” uklidňovaly ho babičky.
– Jo … kam beze mě jde. Jsou tam ještě dva. Jednou to zvládne…, “souhlasila ona,” ale … No, musím mít kluka.
Věděli jste, že když máte pigmentové skvrny, musíte si při porodu otřít obličej?
Ženy se měnily, rodily, odcházely na poporodní oddělení.
Nastal čas i pro Kateřinu-křiklavou čekatelku syna.
Rodila špatně, nadávala lékařům, křičela a třela si vlasy o obličej a vzpomínala na skvrny.
– Co to kurva děláš? Řekla jsi, že jsi třetí dítě, a nikdy ses to nenaučila?
Lékařka ji zatlačila na břicho. Kateřina se ulevilo a hned uslyšela jemný pískot.
– Kdo? Kdo je tam?
– Počkej, počkej!
Lékařka se pohnula, dlouho nereagovala.
– Kdo? Chlapec?
– De evonka.
– Jak? Jak se má holka? Vy co? Ooh, ” zavelela rodička.
Ale pak jí řekli, že to ještě neskončilo, druhé dítě jde. S nadějí, že alespoň druhý bude syn, se rodička zvedla.
– Holka! Další.
– Cože? – oh! Ne, mám doma dvě! Proč? Ooh, rodička vylila, ale už ne nahlas, ale docela pateticky.
– No, co jsi, co jsi. Dcery jsou maminčino štěstí. A ty jsou jiné. Koukni na to.
Rodička se ale otočila. Oči B neviděly! Co na to manžel? Poslal ji pro syna a ona pro dvě holky.
Bylo jí 34 let, doma měla opilého manžela, bezdětného a teď čtyři holky.
V poporodním oddělení ležela zády ke zdi a všichni si zpočátku mysleli, že porodnice má potíže. A když sanitářka přinesla děti nakrmit, tak to nebylo hned a přemluvila je. Matka se od ní opřela o loket, nechtěla vstát.
Ale postavila se na odpor ošetřovatelky a dívala se na holky.
– Hele, první je machonická. Jen dvě stě. A druhá, zdá se, sebrala všechno – skoro tři kila. To je ono, dvojče, ale podívej se, jak jsou různé.
Kateřina se natáhla k malé. A na druhou jsem se posadila. K čemu je? Stačilo B a jedna, první. A kdyby to byl kluk.…
Čaj, ten velký, co tam měla, vzal všechny maminčiny šťávy. A hned od prvních minut randění se Kateřina zamilovala do druhé-světlejší a větší dcery. Jako by byla vinna z toho, že se jí nenarodil syn, že ta první je nedospělá, že ji teď od manžela čeká hádka a opilost.
Přikryla se s hlavou dekou a vylila Bělou na celý pokoj.
Sdělili jí, že opilý manžel rozřezal, od zprávy o narozených dívkách, starý plot, že její starší děti jsou u tety Ljuby, sestry dávno zesnulé matky.
Teta Ljuba za ní přijela o tři dny později. Vklouzla do místnosti-naložená, nabraná, na ramenou župan, těžká taška.
– Ahoj, Babi! omotala si pokoj očima, zamířila ke Kateřině, unaveně přistála na posteli, pomyslela si, cesta je pryč, myslela si, že už nebude autobus. Chvála, Vítková přijela. Oh, oh, maniaku, skoro … na cestě ze strachu. Voto, tady jsem ti přinesla džem a slepici. O holky se neboj, mám je čisté, nakrmené, vozím je do školky. Vařím jen to, co jedí. Sama o sobě,…
– Jak je na tom Leška? – přerušila Katerinu.
Teta Ljuba mávla rukou. Bylo to jasné-špatné. Pije, nemůže přestat.
– Jak se máš ty? Zotavuješ se?
– Hojit se. Jen řvu všechno, tetu lásko, ” přiložila Kateřina ruku k obličeji a opět se rozplakala.
– No … proč řvát! Bůh dětem dává, když ne štěstí?
Odložila přinesené věci, odložila tašku nohou, obdivovala nové boty, které dcera přinesla, a zašeptala Kateřině, když se naklonila.
– Máš rozhovor, Můžeš jít ven?
Kateřina zatáhla nosem, přikývla. Na chodbu jí záhadně volala teta.
Šli k oknu na konci směrem k velké rozevřené palmě.
Čtyři děti jsou těžké. Souhlasíte?
– Jo, říkám ti řev.…
Teta ji vzala za ruku.
– To je ono. A světýlko mé páté desítky už prý žádné děti mít nebude. Dej jí jednu holku a … jednu z dvojčat. Dá vám i nějaké peníze a za to vám přiveze nové boty.
– A jak? téměř bez přemýšlení téměř souhlasila Kateřina s tím, že se ohne nosem-jak něco dát?
– Ona to vyřeší. V Pasově má přítelkyni. A tam jsou dárky, “povzdechla si velká ňadra tety Ljuba,” když souhlasíš ty…
– Souhláska. Miláčku, chcípnu se dvěma. Sama víte, že nemám žádnou pomoc, ” smutně táhla Kateřina.
Krátce nato přijela Světlana k matce z okresního města. Vůbec nevypadala jako místní ženy: krátký střih, kalhoty, dublér, zajímavá chlupatá čepice a velké brýle.
A chování se lišilo: málo o sobě vyprávěla, usmívala se a mlčela. A Světlana jako by měla bříško, opravdu malé. Holky se rozhodly, že počkají. Už je to dávno.
Pracovala Světlana v Kirově, v obchodě promtowarny, vlastnila vzácné zboží a zde, ve své vlasti, cítila určitou nadřazenost nad babičkami, které sní o tom, že si v místním labazu vezmou něco, co by stálo za to.
Světlana přijela za Kateřinou do porodnice. Ve sněmovně se to hemžilo duchy, nějakou tu svěžestí.
Všechny otázky byly vyřešeny, Kateřina se přihlásila, kde měla být.
– Chceš vidět holky, čaj? Kateřina se zajímala, když Světlana chtěla odejít.
– A já už… jak jsem přišla, tak jsem šla k doktorům. Ukázali mi je…
– A pustili? Kateřina byla překvapená, že zná zdejší přísnost.
– No, tak jsem se domluvila. Není to tak jednoduché, Katenko.
– A co? Jakou bereš? Kateřina si byla jistá, že Světlana bude mít velkou.
U papírování je to úplně jedno, ale já si vezmu tu tmavší, která je menší. Mimochodem, v obci se šušká, že zemřela jedna tvoje holčička.
Kateřina si přiložila dlaň k obličeji a rozplakala se.
– Ale nezačínej! Kaťo, souhlasila jsi. Už jsem měla tolik peněz a sil … ty tu ležíš, chodíš a já jsem utíkala, abych to vyřešila.
– Dělíme se o dvojčata, něco děláme! Kateřina se pomalu vytratila.
– Neplač. Přinesla jsem ti tam boty, finské. To by bylo super. A holka Rusty bude se mnou. Budu mít pro ni všechno. Věř mi … a my jsme rodina, jak je vysvětlitelné. A jsou různé, jako…
– Dáš mi nějaké peníze? Leška je přece…
– Dám, samozřejmě. A dám ti hadry. Koupím si něco, co si koupím.
– Můžeš si vzít větší světlo? Mléko přece nemáš, ” chytla se za Brčko Kateřina.
– Ne. Můj manžel je černoch a já … a ta velká je světlá. Vezmu si malou. A mlíko … vymyslela jsem, že seženu ošetřovatelku.
A teď Kateřina, když si na prsa položila první malou dcerku, upustila slzu. A ta druhá … vůbec nekrmte. Jen ta druhá křičela, chytala ústy bradavku a Tahala z matky vše, co nedokázala vytáhnout první. A Kateřina z toho byla ještě uraženější.
Domů se vrátila s jednou dcerou. Dlouho jsem to nezaregistrovala. Dozvěděla jsem se, že Světlana pojmenovala dceru Alžbětu. A teprve pak jsem jela a nahrála dcerku Alexandru, protože jsem čekala kluka Sašu.
Manžel další týden bez obav pil. Naštěstí práce v zimě v kolchozu byla málo. Ani nevyhodili.
Alexandra vyrůstala. Světlana nepodváděla-poslala s tetou kohokoliv, kdo jezdil pomáhat dceři s dítětem, pleny, rozepínáky a další odlišnosti. Ano, takové, které si tady nekoupíte a o jejichž existenci Kateřina, ani nikdo v obci, ani netušil.
– Katyo, nemáš ponětí. Tam má Holčička světýlko a přebalovací pult odděleně a houpačku … a kočárek se sám válí.
A Kateřina rezanulo- “holka Světluška”, ví přece, že je to její dcera. Ale teta Ljuba pokračovala.
– Ty si přebaluješ Sašu a teď to není v módě. Prý ne. Lizonka je u nás v šatech.
Teprve po třech a půl letech viděla Kateřina poprvé svou dospělou dceru.
Světlana přijela na květnové, když už bylo všechno v pořádku, vyschlo. Šťavnatá tráva rozkvetlá heřmánky a modrou čekankou pokryla louky a svahy kolem vesnice.
Byla tam trochu změna, starost o mateřství a už ne tak “voňavá”. Všichni létali kolem kočárku, obdivovali. A teta Ljuba se hrdě procházela s vnučkou.
A bylo čím obdivovat. Kulatá, blonďatá, lechtivá Lisoňka seděla ve strmém posuvném kočárku v lakovaných dětských botách, beretice a modrých teplých šatech s krajkou pod lem.
Procházela se po místním labazu s růžovou kabelkou přes rameno a ukazovala babičce prst, co chce.
– Panenko! To je panenka! My takové nemáme. Ne nadarmo na tebe světlo čekalo tolik let. Porodila jsem takovou krásku, ” ohaly se babky v obchodě.
Kateřinu v těchto dnech pojídala Černá stesk. Snažila se na veřejnosti neukazovat své emoce a ty budily srdce.
Její Saša, již v květnu opálená a neklidná, se v Dračích kuloárech a olympioničce procházela po vesnici. V olympioničce, kterou kdysi nejstarší Irišce darovala sousedka s odrostlým synem.
Byla Alexandra světlá v ryšavce, na jaře hubená, kudrnatá a hubená.
Překvapivě byla nyní čerstvě narozená Lisa plnější než její sestra.
Saša se usmála, otevřeně se podívala na svou sestru a natáhla ruku. Ale Lisa se opřela, utíkala k mamince, schovávala se za její lem.
Světlana, dříve mlčela, teď mluvila tiše, ” pochlubila se dcera. Říkala, že Saša na svůj věk špatně mluví a že ji musí ukázat logopedovi. Tam si Lízinku několikrát odvezli ke specialistovi na druhý okraj Kirovu, protože tam je nejlepší odborník.
Pro Kateřinu toho moc neříkala, předstírala, že poslouchá, přikyvovala, ale byla zmatená, hlídala děti.
A když Saša vzala nějakou malou hračku, Lisa najednou viděla, snažila se ji vytáhnout a Saša schovala hračku za záda, Kateřina se okamžitě zvedla a Sašu plácla po zadku.
– Dej mi to! Nech toho cizího!
Světlana se chytila za prsa, Lisa, když dostala hračku, běžela k matce a Saša a ucho nevedly – takové jednání matky bylo obvyklé.
Utřela si zadek a zamířila k Irišce, vlezla si do náruče. Vždy šla za sestrou, když přišla od matky.
– Můžeme jít na procházku? zeptala se Irina.
Dovolili jim to, ale donutili je vzít i lisu. Děti byly vidět z okna, hrály si. Ale Světlana neseděla, stejně vyběhla, zakázala Lise běhat, bála se, že spadne. A když Saša vylezla na jabloň, zamávala sestřenici a Lisa, to bylo taky, zvedla nohu, Světlana ji vzala do domu.
Lisa se zhrozila a Světlana ji dlouho přemlouvala, vysvětlovala se s dítětem, jako by byla dospělým člověkem. Kateřina poslouchala a myslela si, že to takhle s hloupými dětmi nikdy nevysvětlila – stačilo málo.
A nic by se nestalo, kdyby Dcera vylezla na větvičku. Pomyslet…
V obci děti vyrůstaly jinak. Nakrmit-to byl úkol matky, seniorky, aby doma pomohly. A kde jsou v rámci obce a co dělají jindy a je jedno. Sami běhali po říčce, šplhali po stromech a plotech, skákali po kalužích na blátivé cestě, dělali šaškárny, zjišťovali vztahy.
Dospělí nelezli. Leda, že by někdo někoho zmrzačil. A tak …
“Pojď,” ozvala se Kateřina, ” ještě se najím.
– Kaťo, nechám ti všechny šaty, Mami. Tvoje Saša bude mírnější a my máme to dobré.…
“Díky, možná ne,” urazila se Lisa. Takové šaty! Proč dávat? Lizonka to tak chodí. A na Sašu, co si neoblékneš, to jde. Proč má takovou krásu?
Lisoňka je její dcera …
Touha Kateřiny hlodala. Radši by měla Světlana odejít.
Světlana do vesnice nejezdila často. Častěji k dceři jezdila sama teta Ljuba. Možná se báli, co řekne Kateřina dceři, možná jen preferovali moře.
Teta Ljuba pak hrdě vyprávěla, že dcera je s rodinou u moře v sanatoriu, protože jí lékaři řekli, že má Liza problémy s hrdlem. A teď při každém setkání se Kateřina zajímala-jak je na tom Lisoňčino zdraví.
Saša byla nemocná stejně jako všechny děti. Jednou dokonce vozili do oblasti-zjistili zánět plic. Ale Kateřina byla nějak klidná. Uzdraví se, všechny děti onemocní. Jen aby se tam Lizonka nerozptylovala od Světlany, takové zranitelné dítě.
A zdálo se, že teď je Kateřina, že by tu byla Lisa a ona by se stala jinou, něčím jako Světlana-klidná, důležitá, vědomá si své ceny. Ale měla velmi jednoduché děti a takové dcery, jako je Lisoňka, nemá.
Sama jsem to dala.
Irina, nejstarší dcera, se brzy vdala. V patnácti se utkala se sousedem, je o čtyři roky starší než ona. IRA na něj čekala z armády, ale on zůstal na smlouvě, přijel si jen zahrát svatbu a vzít si nevěstu.
Měsíc po svatbě dcery Kateřina ovdověla. Alexej se v opilosti druhý svatební den šel koupat, v řece se napil vody a pak onemocněl. Dlouho ležel v nemocnici, motal Kateřině nervy, kál se a litoval, že Syna neopustil.
Trochu se to zlepšilo, ale v jednu chvíli jsem zase někde sehnal alkohol a přespal se sousedem ve Sněmovně. Léky s vodkou byly zřejmě neslučitelné. Byl operován, ale po operaci zemřel.
Po osmi letech s Natašou zamířila studovat do oboru, zakroutil jí studentský život. Kateřina a Saša zůstali, považte, dva.
Sáňka je rozrostlá, odvážná, usměvavá, dlouhonohá, k rozkazům, okřínkům a tahanicím matky zvyklá, téměř celá domácnost se na sebe vrhla. Byla jsem na záchrance, v práci jsem šikovná.
– Ježíši, Sašo, už jsi prošla mrkví? A já se teprve Chystám.…
– Jo, zatímco jsi hledala kaloše.…
– Do klubu, Podi, umýt se, tak běž.…
– A co? Všichni chodí a já nemůžu? Je to kruh.
– No tak … a co je to za med, co jste namazali!
Maminku Sašu velmi milovala. A taky jsem milovala svůj umělecký a divadelní kroužek v klubu. Vedla ho Učitelka ruštiny a literatury. Jednou tam zavolala i Sašu a teď všechny hlavní záporné postavy byly její role. Byla to nejlepší Baba Jaga, mazaná liška, stará čepička a dokonce i kanibal.
Kateřina byla přítomna na jednom takovém představení a pak šla a rozčilovala se – dcera, která byla zahalena do staré ženy, byla strašně věrohodná. Kateřině se proto představení nelíbilo.
A opět v hlavě- ” kdyby tu zůstala její dvojčata, princezny by si hrály.»
Je to nesmysl! shrnula to dcera.
Saša se snažila, litovala, že se matce zase nelíbila. Stále častěji si toho všimla: matka jí dala příklad a téměř vždy byla nespokojená.
– Mami, dostala jsem pětku.
– A Anja Golovanova čeho?
– «Čtyři». Ona sama to tak rozhodně není.
– Dobrá práce, ANKO. A ty jsi moc chytrá. Je to špatné,nikdo nemá rád blázny.
A příště matka pochválila své kamarádky za ” pětky “a ona jí vyčetla, že ne”pět”. Nakonec Saša přestala matce hlásit úspěchy ve škole, o matku se zajímali jen málo. Věděla-Saša se dobře učí, jinak by nemohla, a to jí stačilo.
Divadelní kroužek zajímal Sašu ještě z jednoho důvodu-Míša tam chodil. Už dlouho se navzájem milovali, doprovázeli. Když celá škola pracovala na dálkových polích kolchozu, vozil ji na mopedu a ona se k němu přitiskla a v hrudi se jí třáslo něco, co je pro ni tak něžné a trochu smutné.
– Můžu tě políbit? jednou v noci U Branky Mišík přiblížil svůj obličej k její tváři a zamýšlí se nad tím, co už má za sebou.
– Hlupáku! Saša se otočila, vrhla se do branky, utekla domů a pak dlouho stála a zády se tiskla ke dveřím. Na tváři jí probleskl úsměv.
Třídní po páté lisu poslali k babičce Ljubě samotné. Babička Ljuba byla už v letech, nebylo to pro ni jednoduché a pro vnučku chtěla všechno nejlepší.
Lisa se upřímně nudila, vzdychala, říkala, že v obci mají stesk. Tehdy teta Ljuba pozvala veselou Sašu. Pro vnučku to byla větší zábava.
“Dobrý den, teto lásko,” sykla Saša do dveří.
Lisa vyšla ven a teta Ljuba se najednou dokonce vyděsila – jak jsou si podobní! Oba jsou dlouhonohí jako Lani, se stejně tvarovanými prsy, tenkým pasem, dlouhým krkem a jednou tváří. Vlasy a ty jsou téměř stejné. Jen barva je jiná.
A ještě jeden pohled. Lisa lehce uvolnila bradu a dívala se na ostatní, jako by se vypařila. Saša se dívala otevřeně, špičky rtů se jí vždy trochu usmívaly.
Vyrůstali tak odlišně a vyrůstali jako dvojčata. Ale dvojčata jsou. Jenže obě o tom nevěděly.
– Vzala jsem lisu na procházku, sashi, jinak se mi stýská.
– Ještě něco, ba… vymyslela. Nic mi nechybí.
– Takže vám může pomoct che, Tet Love? Pojďme na zahradu.
A šli oba na zahradu. Lisa plátna nebyla zvyklá, a tak sháněla trávu pro oči, zatímco Saša procházela třemi záhony.
– UF! Teplo … Ida na řeku!
Už to mají za sebou. Dvě sourozence, naprosto odlišné temperamenty,různě vychované a různé matky. Ale zajímalo je to spolu.
Saša, když otevřela ústa, poslouchala o městském životě lisy, zajímala se, kladla otázky a otevřeně, upřímně obdivovala. A Lisa se ptala na život mládeže tady na vesnici, zvrásnila nos a vzdychla.
Nakonec, přivázaná Katerinou, se Lisa nějak nastěhovala do jejich domu.
– Ba, jsem u Sašky a tety Katie, Ano?
Teta Ljuba, když viděla, že dívka ožila, souhlasila. A Kateřina ráno budila Sašu na farmě, Kopala, snažila se nedělat hluk v kuchyni, připravovala snídani.
– Sašo, nechoď na jablka. Lisa miluje, tak ať jí. Hosta…
– No tak, Mami.
Saša se vůbec neurazila-když jsou doma hosté, můžete i vydržet.
Opalovali se na zahradě, Kateřina vynášela Lizin polštář. Šli se koupat, Kateřina potrestala Sašu, aby se Líza dobře otírala.
– Mami, jaký ručník? Co jsi zač? Nikdy jsem si ho nevzala.
– No, to jsi ty. Lisa musí. Vezmi si to, říkám!
A když Lisa odjížděla, vždy něco dala Sashovi-máma řekla. Lisa to dělala neochotně, na příkaz své matky, Saša to brala s radostí, s vděčností a otevřeným srdcem. Objímala lisu a ta zavrtěla očima a prosila, aby přestala s “něžností telete”.
Saša každé léto čekala sestřenici, kamarádku z města. Čekala na ni i Kateřina, uklízela dům a nutila Sašu, aby umyla podlahy a okna.
Po sedmé hodině přišla Lisa znovu. Léto bylo horké, koupali se každý den.
Saša ležela na písku a pod mokrou hlavou si zahazovala opálené ruce. Šedá mikina, modré plavky. Vedle je plášť plachetnice.
Lisa seděla na místě čistší, na trávě, v klobouku, tmavých brýlích a oranžových plavkách s propletenými zády. Mačkala konečky vlasů.
– Kam jdeš po osmé? – ptala se Saša.
– Já? V devět, samozřejmě. Kam jinam. A pak do ústavu. Chci na práva nebo na medicínu. Ale je těžké se tam dostat. A ty?
– Půjdu po osmé do PTA. Matka říká: Jdi na laborantku a já chci do staveniště. Tam se říká tři až čtyři roky práce a byt ve městě dávají.
– Přemýšlíme, Mami.
Vrátila se do města. Ne hned, ale o několik dní později řekla Volodě o rozhovoru s matkou.
– Nevím, co se s ní děje, není sama sebou. O lisu je takový strach. Upřímně, ani já jsem od ní nic takového nečekala.
“Zajedeme, Sašo,” Volodya nečekaně souhlasil, ” pošlu kuzmičovi na víkend služební auto a pojedeme. Stejně jsem chtěl jet za tebou, vzít si auto. Tak to uděláme, zajdeme za vaší Lizou a pak půjdeme za tvou mámou a pozveme tě na svatbu.
Teta světla s Lisou žili v Kirově. Letní cesta tam s Voloďou byla tak nádherná. I když bylo horko, aut na dálnici bylo hodně, do oken se vrhl horký benzínový vzduch. A Saša se i tak radovala z výletu.
Po boku svého vyvoleného se Saša měnila. Uklidňovala se, cítila důvěru a stále více se zamilovala do budoucího manžela.
Saša nikdy nebyla na návštěvě u tety Svety. Našli si adresu, hned se rozběhli po ulicích. Vjeli jsme do činžovních domů s obloukem.
Už vycházeli z dělnického Uazu, Voloďa ukázal rukou na dům.
Hledali číslo domu, dívali se nahoru. A pak Saša sklopila oči, podívala se na záhony, na nejbližší lavičku.
Na lavici, která se krčila, seděla její maminka Káťa. Vedle stála jejich stará taška a matka se kroutila, dívala se do asfaltu.
– Mami?! – Sasha se k ní vrhla, Mami, jak se máš?
Vzala ji za ramena, Kateřina zvedla hlavu. Na polici jí praskla modřina, její tvář byla opuchlá a oteklá, oko se rozplynulo. Dívala se na Sašu skleněným pohledem.
– Mami, co se stalo? Bože, co je s tebou?
Saša si sedla vedle sebe, objala matku za ramena a ta se najednou probudila a hořce plakala.
– Sasho, Sasho, protože jsem chtěla, chtěla jsem, abyste se cítila lépe … a ona … …
– Mami, hned tě odvezeme domů.…
– Pojďme dovnitř! – řekl Voloďa.
– Já nevím. Proč už? – Sasha je úplně zmatená.
“Půjdeme dovnitř a pak pojedeme,” řekl Voloďa rezolutně a zamířil ke vchodu.
– Počkej, Mami. Brzy budeme, ” šla za ním Saša.
Byt jim otevřel mladík v bílé košili s modrým límečkem. Byl zjevně podfuk.
– Jste na koho?
Za ním se se sklenkou objevila Lisaveta. Byla v krátkém hedvábném županu, vlasy rozpuštěné.
– AAA! Maxíku, tady je moje dvojče! Ahoj, jednorozměrná! – křičela radostí.
Ten chlap je zmeškal do bytu.
– Liso? Byla u vás máma? To jste vy její? Vy? Saša se toho bála.
– Spadla sama. Maxík ji jen strčil, ona se zhroutila. Nebylo co řvát! Tvoje máma měla myslet dřív, víš? Teď už je pozdě. Vlak odjel. “Chu-Chu-Chu-Chu-Chu,” zasmála se a Maxík se zasmál.
– Na co myslet? Nic nepochopím.
– Ah, ty to nevíš? No tak, jdeme. Nalej jim, Maxíku!
Šli do kuchyně plné zbytků a špinavého nádobí, Maxík něco posunul ze stolu, nalil dvě skleničky vína. Nikdo si nevzal skleničky.
“Nechtějí,” přikývl komicky na rty a rozvázal ruce Maxík.
– Tvoje máma porodila nás dva, naše dvojče. A v porodnici mě dala své sestřenici, mé mamince. Je to indické kino. Proč bychom měli hledat znaménka mateřských znamének, my dva na jednu tvář. Jen … nejsi upravená, drsná. “Ty by sis měla vytrhat obočí –” natáhla ruku k Sašině tváři a plácla ji po ruce.
– Oojo! Blbá! Říkám ti, že jsi hrubá, “Lízaveta se neurazila, třásla rukou,” a teď se u maminky probudilo naše svědomí, viděla, jak mi posílá peníze, a dnes se ukázala a začala mě poučovat. A já jí říkám: “kde jsi byla, maminko?”A ona křičí. Ještě se prala, Maxíka vyháněla, no, Maxík ji trochu hladil-tvář lisy byla chladná a zlá-nejdřív v porodnici házeli, děvky a pak s dusivými rozhovory lezli!
– Neopustila tě. Dala do dobrých rukou. Teď už chápu, proč tě celý život milovala, jako příklad mi dala.
– Jo? Milovala? Je to nějaká láska? Do prdele s ní! Měl jsem sestry a teď…
– Sestry? Aby měla sestry, musí být sama sestrou. A ty … jaká jsi sestra! Jsi blbá, Liso. Mohla jsem mít tři sestry a dvě matky, ale přišla jsem o všechno. A co získala? Toho? kývla na opilého Maxíka.
– A co máte proti? “A já nemám co dělat…,” vykřikl Maxík ještě něco, nesl nesmysly a šel za nimi k východu.
Saša už vyšla na chodbu, za ní Voloďa a Maxík vše vykřikoval a překřikoval liziny rozhořčení a argumenty.
Voloďa už udělal pár kroků ze schodů.
“Počkej,” vrátil se k Maximovi a z ničeho nic mu Mácha vrazil do čelisti.
Maxík spadl, Smolka se sesunul na zeď, Lisa se k němu vrhla.
“Neměl, Voloďo,” zašeptala Saša.
“Promiň, nedržel jsem se,” odpověděl Voloďa skromně.
Vezli mámu domů a uložili ji dozadu. Nabídli jí traumacentrum, ale ta to odmítla. Jela tiše, ležela na zadním sedadle. Takové ticho jí nebylo příjemné, Saša se trápila.
Těsně před vjezdem do obce se Kateřina zvedla.
– Sashi, Říkala jsi, že Natasha porodí dvojčata. Kdy je termín? Pojedu, Pomůžu ti. A o vaší svatbě … kdy? Něco jsem si zapamatovala. Musíme se připravit. Odpusť mi, blbečku. Máš smůlu na matku. Je to moje vina. …
Saša se otočila a dívala se na matku.
– Ale já mám štěstí, Sašenko. Ach, jaké štěstí!
– A ty a já jsme měli štěstí, Mami. Velice. Všichni tě milujeme! – Sasha vzala matku za ruku.
Uměla odpouštět.
