Jedna věta zní jako bouchnutí dveří, které se zabouchly přímo do srdce.
Balaš nekřičel, nic nerozbil. Prostě to řekl. Zima, klid. A ani se na mě nepodíval.
Stála jsem uprostřed kuchyně, třásly se mi ruce, držela hrnek, který jsem mu chtěla dát. Nad hrnkem stoupala pára, ale už jsem necítila teplo. Slova se rozpouštěla ve vzduchu jako mlha.
Někde hluboko uvnitř se něco zlomilo — tiše, bez zvuku.
Neodpověděla jsem, nebrečela, nebrečela — i když jsem si to často představovala. Jen jsem si dala šálek, upravila si vlasy a odešla do pokoje.
Druhý den ráno jsem vstala jako obvykle v půl šesté. Ještě svítilo, dům byl tmavý a tichý. Balaš chrápal v obýváku, ležel na pohovce hlavou dolů, pod pohnutou dekou.
Nic jsem neřekla, nenechala vzkaz, nenapsala dramatický dopis na rozloučenou. Vzala si batoh a začala balit.
Dva svetry. Termoska s černou kávou. Osvědčení o vlastnictví, které jsem zdědila po babičce. A moje mlčení je nejtěžší břemeno, jaké jsem kdy měla s sebou.
Balaš se nezeptal, kam jdu. Ani se na mě nepodíval. Jen jsem něco zamumlal, když se za mnou zabouchly dveře.
“Konečně ticho,” zamumlal v polospánku.
Nevěděl, že to, co teď získává, mě navždy ztratí.
Cesta do vesnice byla delší, než jsem si pamatovala.
Vlak. Pak vrzající, plný autobus. A na závěr desetiminutový přechod. Kotník bolel, batoh táhl rameno, ale šla jsem, protože jsem věděla, kam jdu.
A tady je dům.
Domov mého dětství. Tam, kde se vůně léta ukrývala v listech vlašských ořechů. Kde vítr foukal jinak.
Dům byl starý, zchátralý, trochu pokosený-jako já, ale stál. A čekal.
Na dvoře stále kvetou jabloně. Zahrada zarostla plevelem-ale on žil. Svěží a divoký, jako odstrašující naděje.
Když jsem otevřela vrzající dveře, v hlavě jako by mi zašeptal hlas:
“Konečně jsi doma.”
V následujících dnech se nic zvláštního nedělo. Prostě se mi začal vracet život.
Utírala jsem prach, věšela vyprané záclony, předělávala nábytek v kuchyni, pokládala voskový ubrus. Ráno jsem si uvařila čaj a šla na verandu. Odpoledne jsem Kopala záhony, k večeru mě bolela záda, ale nevadilo mi to.
Večer za žlutého světla petrolejové lampy jsem četla dopisy, které mi babička Zofi psala jako dítě. Jejich řádky byly jako objetí. Postupně, den po dni, něco ve mně ožilo jako ledvina na jaře po dlouhé zimě.
Jednoho rána stála u brány teta Catalina se dvěma slepicemi v rukou.
– Čerstvá vejce každé ráno, holčičko. Vidím tě, že brzy budeš mít kozu. Máš v sobě zvláštní krev.
Smála jsem se-nahlas a upřímně, poprvé po mnoha týdnech.
Jednou jsem přišla na polikliniku vyměnit léky a doktor se zeptal:
– Nechceš tu pár dní v týdnu pracovat v administrativě? Víme, co umíš. Potřebujeme někoho, kdo nejen sedí, ale je opravdu pozorný.
Souhlasila jsem. Ne kvůli penězům nebo chválě, ale protože mi někdo konečně řekl: “potřebuješ tě.”
A pak přišlo ráno, když jsem krmila slepice a někdo zaklepal na dveře.
Vyšla jsem na verandu a tam stál Balaš. Po jeho boku je jeho matka, teta Erzebet, lapající po dechu a zpocená, s kufrem v ruce.
“No tak… jsme zpátky,”vykřikl Balaš.
– Cože? – zeptala jsem se, jako bych to nechápala.
– Říkali jsme si, že když máš dům, mohl bys tu bydlet. Máma je unavená z města. Nudíš se tu sama.
V tu chvíli, před bránou, se něco v mém srdci definitivně usadilo.
“Promiňte,” tiše, ale pevně jsem řekla. ” Tady už není místo pro ty, kteří mě kdysi vykopli z toho, co bylo moje.
– Cože?! Ale my jsme rodina! – teta Erzebet byla naštvaná.Zájezdy na rodinnou dovolenou
— Rodina jsou ti, kteří zůstali se mnou, když jsem nic neměl. Kdo se nesmál mým zlomeným snům. Vy nejste ten typ.
Balaš neodpověděl, ani se neomluvil. Jen jsem se díval. A pochopil: přišel pozdě.
Vstávám každý den před svítáním.
Chodím bosý po Rose, objímám jabloň. Kávu nevařím z nutnosti, ale protože ji mám rád. Mám psa. Je tu zahrada. Je tu ticho. A je tu smích.
A každý večer, když jdu spát, tiše šeptám do tmy:
“Babi Zofi, zvládla jsem to. Našla jsem cestu domů. A už se nikdy nenechám zahnat.”
