Kolem čtvrté ráno začal někde za domy štěkat pes-fenka. V pět hodin se její štěkot stal hlasitějším a otravoval ty, kteří vstávali do práce brzy. V půl šesté začali první nájemníci vycházet z domů a chystali se na směnu.
První, kdo vyšel ze vchodu, byli s největší pravděpodobností manželé — muž a žena. Rozhodli se, že od rána zkontrolují, co je to za psa. Když se blížili ke garážím, spatřili německého ovčáka. Pes k nim stál zády, štěkal směrem k obytnému komplexu a u jeho tlapek ležel muž. Dvojice k nim zamířila. Bylo to hned jasné — pes volá o pomoc.
Advertisements
Ale čím blíž se blížili, tím agresivnější byla fena. Byl to vycvičený ovčák-nebylo možné se k němu přiblížit. Žena nabídla, že zavolá sanitku.
Sanitka přijela rychle. Z auta vystoupili dva záchranáři a žena je okamžitě upozornila na chování psa. K překvapení všech, když ovčák spatřil sanitku, přestala štěkat, přistoupila ke zraněnému a sedla si vedle.
– Co budeme dělat? zeptal se jeden ze záchranářů.
– Myslím, že je chytrá, možná by mohla nechat zkontrolovat stav člověka. Pokud něco, použijeme plynový sprej.
Jeden ze zdravotníků opatrně položil lékárničku, posadil se vedle oběti a pokukoval po ovčákovi, ale ona jen přihlížela. Puls je slabý, muž kolem 35 let, těžká ztráta krve, rána do břicha. Jeden si dal obvaz,druhý léky. Pes se po celou dobu nedíval.
Mezitím se poblíž místa nehody shromáždil malý dav, ale nikdo se neodvážil přiblížit se blíž než deset metrů. Jeden ze záchranářů přinesl nosítka a muže opatrně naložil do auta. Psa si s sebou vzít nemohl — podle pravidel. Dívali se na ni, ona na ně. Auto se rozjelo, ovčák běžel vedle.
Do nemocnice to nebylo daleko. Pes byl zmatený, zaostával, doháněl, ale neodešel ani o krok. Před vjezdem do brány auto zastavilo. Jeden ze strážníků zvedl ruku, řidič zakřičel:
– To je jeho pes!
– A co s ní mám dělat? ochranka se rozhlédla a dívala se na fenu. – “Sedni si! Zůstaň!»
Pes na místě zmrznul, posadil se před bránu a pozorně sledoval auto. Po hodině se dostala pod strom, aby nerušila. Strážníci ji pozorovali z dálky, ale když viděli, že se do areálu nevejde, přestali jí věnovat pozornost.
– Co s ní budeme dělat? – zeptal se jeden.
— Nic. Možná odejde sama.
– Co když ne?
— Podívat se.
Nastal den. Ovčáček stále ležel u vchodu. Vyměnili ochranku a jeden z nových Strážců se rozhodl zkontrolovat stav zraněného.
– Co kdybych jí přinesl něco k jídlu?
– Nekrmte! – varoval mě kolega.
Po čtyřiceti minutách se vrátil se zprávami:
– Ten chlap je po operaci, bude v pořádku. A tady… — vytáhl plastovou nádobu s kotlem a další s vodou.
“Pojď sem,” zavolal pes a položil jídlo pod strom.
Ovčáček se před bránou nehýbal, jen pozoroval. Pak přišla, očichala a s chtivostí začala pít vodu.
Uplynul týden. Zraněný byl dva dny ve společné místnosti. Nudil se, ale nejhorší bylo nevědět, jak se má pes. Po službě v armádě zůstali jen oni dva-on a ona. Věřil, že tak šikovný pes to zvládne.
Ovčáček se mezitím přesunul od brány pod stromy, odkud viděl nemocnici. Jeden z dozorců se rozhodl navštívit pacienta.
— Dobrý den. Vy jste pan Višňovský?
— Ano. Co se stalo?
– Nic špatného! Váš pes na vás čeká v nemocnici.
Muž zavřel oči a usmál se.
– Můj … Měsíc. Sloužili jsme spolu.
Ochranka mu podala kapesník. Višňovský si otřel obličej a dal šátek do sáčku.
– Prosím, dejte jí to. Ona to pochopí.
Ochranka šla do nemocnice. Měsíc se zvedl, když uviděl balíček. Opatrně se přiblížila, přičichla, pak ji odnesla pod strom, položila na tlapky a položila na kapesník čenich.
Epilog: měsíc čekal na svého pána. Radost neměla mezí. Vždy se na sebe mohli spolehnout. A tentokrát to vyšlo.
