Už odešel a Frolík ležel ve vysoké trávě se zadrhávaným pláštěm. Její tělo a myšlenky ztuhly, zdálo se, že už nikdy nebude moci hýbat rukou ani nohou — do té doby se jí vše zdálo cizí a nereálné. Večer, přicházející k Frosjöku z východu, se však dotkl modro-zlatého rukávu trávy a silněji táhl k zemi říční chlad. Frosjanka se pohnula, nahmatala šátek, který jí spadl z hlavy. Posadila se a vytrhala z šátku brčka, pak si upravila vlasy, odstrčila se od země a jako opilá šla, šla, udeřila březovým pestrem, které se uzavíraly květy čekanky, pak pikantní řebříček, pak anýz…
Po pravé straně Froszky se zdříml neuzamčenou zdí les a vrcholky vysokých smrků se tiše táhly k růžovému nebi. A někde, daleko za loukou, zůstalo pole a matka s otcem a starší sestrou zůstaly přes noc, aby ráno pokračovaly v žití, a Frosjanka byla poslána domů krmit dobytek a nikdo z nich nemohl tušit, že k domu Frosjka dorazí další.
Mladík se za ní schoval u potoka, který se vklínil do lesíku mezi pole a rozlehlou loukou. Kdo je a odkud je Frolík nevěděl, ale tvář mu připadala povědomá, možná k nim chodil na procházky nebo se scházel na polích. Choval se přívětivě, měl jemné babské rysy, krásné a nevinné jako Tele a Frosička se nebála. Bylo v něm však něco přehnaně hravého, oči se leskly nekalým úmyslem, který Frolík nezachytil hned.
– Pomůžu ti s tím paličákem.
“Zvládnu to, je to lehké,” odtušil Frolík od ruky.
“A co je to za drzost,” usmíval se mladík.
Jak se jmenuje, Frolík nikdy neprozradil, proto své jméno také nezveřejnil. Ten chytře Zatloukal prostoduchého Frosíka, zatímco se vzdalovali daleko od hřiště. Nic o sobě neřekl, ale všechno o houbách, o nepodstatném lovu, říkal, že si u potoka nechal hrudek s liškami. Nikdy jsem nepochopila, kde se to vzalo.
– Proč jsi mě sledoval? Ještě musíš domů. Vrať se zpátky. Přestaň se za mnou plést!
– A dokud nedostanu to svoje, tak to neudělám.
– Co dostaneš?.. strach z Frosíka a zadka, zadek od něj…
Na nic neodpověděl mladík-ka-a-ak skočil na Frosjuka, jak ji nacpal do praskající trávy… Frosjack se zaskvěl a on jí po tvářích volnou rukou jednou, dvakrát, jednou, dvakrát!
– Neřvi, Doo ro, stejně nikdo neuslyší.
Pak viděl Frosjka v jeho tváři ďábelskou neřest: na tvářích se objevil s červenými skvrnami a v očích telat se bil ohněm.
O tom, co se stalo, se Froszka nedozvěděla. Krutý otec ji ve vzteku určitě zabije, na matce není živo, celý ji zmrzačil a sám Frolík se sestrami také nelitoval. Vyplakala vše po cestě a vešla na dvůr, hned se pustila do práce: prasata nakrmit, pak drůbež. Je to temný.
– Kde jsi byla tak dlouho, Frosjo? Prasata byla celá Vykulená, s hruškou jsme se moc nesnědly, ” prozradila s tím, že na paty jí šla o pět let mladší sestra Dunajka. – Mamka říkala, že se ukážeš a už je to tma.
– Sama bych ho nakrmila! Jdi pryč! Frosík se zakousl do prasečího koryta.
“Mojou povinnosťou je hrať na chůvu, podieľať sa na tom, čo sa mi podarilo,” uviedla Mentorsky Dunajská Streda.
– Jdi pryč, říkám! Chybí mi další cvičení!
Frolík si otřel ruce o plot a chytil do náruče dvouletého Agrafena, prostě hrušku. Sklonila se s ní nad korytem s vodou, umyla dítě i sebe, opláchla si ruce. Dívka pevně objala kolem krku sestru a sáhla po vlasech:
– Frosja je moje … dobrá.
Frosjanka se chvěla.
***
Na konci podzimu se provdala za starší sestru Froszku. I když byl ženich chudý, sestra se radovala: konečně je možné uniknout otcově tyranii. Frosjka téměř nic nejedla a nemohla ani tančit — ráno se převrátila na pachy jídla, zmítala se hrůzou a zpěvy bušily do uší jako žhavé kladivo. Den předtím si uvědomila, že je těžší … než přiznat své potíže rodičům, Frosjke bylo snazší hodit lano ve stodole na trám a udusit se — tak alespoň nebude dlouho trpět. Viděla jsem, jak opilý otec mlátil matku za drobné prohřešky: kopáním do břicha nebo hlavou o verandu. Fraška a sestry chodily před otcem po špičkách ze strachu, dokonce i ta nejmladší, a ta se ho bála až do nepříčetnosti, a pokud ji otec vzal do náruče, třásla se a dusila se křikem.
– Fuj! Rozvedená ženská, co mi dala jednu zasranou holku! Ať tě Satan spálí v kotli. Zmiz, ty hnusná děvko! – dělal to podle zvyku.
Jak se z nastalé situace vyvléci, Frolík netušil. Každé ráno se začala vybíravě dívat do zrcadla, otáčela se a tak, a tak… břicho se dlouho neukazovalo, ale Frolík měl skvělý pocit, jak bije uvnitř Dity. Frolík zpočátku nesnášel to, co měl v břiše. V hlavě šestnáctileté dívky se neobjevily žádné mateřské pocity. Každý den, když se probudila, snila o tom, že dítě nejeví známky života, nedotkne se jí cizrna motýlím křídlem a pokaždé, když na to Frosička začala myslet, dítě začalo kopat.
Po novém roce se frosjean bříško prudce zvedlo. Těžší bylo Frosjoka ovládat doma-jak tahá něco těžkého, tak ho to bolí a bolí…
– Co je, Frosio? Není nemocná? – zajímala se o matku.
Froszka se po vydechnutí rozběhla.
– Ne, mami, jsem zdravá.
Skrýt břicho pod širokými pláštěnkami nebylo příliš těžké, tím spíše, že Frosík byl plný ve všech částech, naléval se šťávou jako jablko. Blíží se jaro a otec si všiml:
“A ty, Frosťáku, jsi přes zimu zakulacená,” vyhrkl pohledem na rozervanou postavu dcery.
Frosjanka má z obličeje všechny barvy. Zatáhla jsem do sebe břicho, jak jen jsem mohla. Psychicky se připravovala na smrt.
– Jo! To chápu, Baba roste! Dobře jsme tě nakrmili,a bez toho, abys byla celá zima. Třeba se podaří sehnat i dobrého ženicha, ” uzavřel otec.
Frosjanka jako kámen z duše spadl-to se neví!
– Ah-k! Otoč se před Baťou!
Frosjanka se po bití svíjela a násilně se usmívala. Matka s hrdostí přistoupila k dceři. Roztočila jsem ji a obdivovala.
– Jak je krásná, tati! Vlasy jsou černé jako saze, oči zelené jako tráva jarní a nos je takový! Čistý brambory!
Frosjanka se zamračila-už jako někdo, a kráska se nepovažovala za zrozenou. Co je dobrého na jejích očích, smutných jako kráva? Jsou vlasy tmavé a husté jako vlasec pro velké ryby? Tady je to u Dunaje, malé pakostnice, další věc: měkké, bílé jako dělobuch… a o nose není třeba mluvit-brambory jsou to brambory!
Brzy musela Frosjanka utahovat břicho hadry a za to ji dítě ještě více tlačilo.
“Snaž se, Kajane, brzy se narodíš a zbavím se tě…” pomyslela jsem si v srdcích Froschka. – Sedmý měsíc je pryč. Jen aby si to táta neuvědomil.
Na konci sedmého měsíce se Frolík od večera necítil dobře. Břicho se začalo pravidelně vytahovat. Froszka se snažila nevydávat zvuk. V noci si uvědomila, že začala rodit. Sebrala Frosjka svou deku a tiše odešla z izby. Sníh ještě ležel, ale už byly vidět protaliny. Ve tmě se Frosjka dostala do stodoly, prošla do zákoutí, kde byla hromadná zásoba Sena, lehla si tam a připravovala se na porod. Zvířata se bála froscových sténání a musela si dát pěst, aby je nerušila. Protože jestli to rodiče uslyší a přijdou, je po všem.
Dítě se narodilo ráno. Byla to Holčička. Nejevila známky života a Frolíka dokonce vyděsila. Ale co? Bylo by jí to jen na ruku… ale něco se pohnulo mateřským ve Frosinku… vzala Hubené, nedonošené dítě do náruče, zpomalila, plácla si lehce po tváři… Frosička už byla připravená plakat, ale uběhla minuta a dítě smutně a tiše zavrčelo. Frolík s úlevou vydechl a tentokrát se rozplakal už štěstím. Sundala hadr z copánku a po dosednutí na srpek se připravila přestřihnout pupeční šňůru. Viděla jsem, jak to ženy, které rodily na poli, dělají. Odříznout. Převázat. Všimla si Frosíka na rameni dítěte s velkým mateřským znaménkem, překvapeně po něm přejela prstem. Pak zabalila své dítě do deky, položila si ho na břicho a opřela se o seno… ležela s ním v polodřemě, nehýbala se, dítě se také uklidnilo. Další hodina uplynula. Otevřela jsem oči a uviděla – svítí úplně. Snažila se dát dítěti prsa, ale dívka byla příliš slabá na to, aby sála.
Frolík strčil do sena a vyšel s dítětem na ulici. Kráčela směrem k lesu. Mokrá sukně se lepila na zmrzlé nohy a samotné nohy byly také promočené od tajícího sněhu. Frosinka se do lesa stále více a více pouštěla. Někde ve výšině praskali ranní ptáci. Frosjanka měla na duši hroznou věc, kterou si vymyslela … a jaká je volba? Má na výběr? Frosjean se svého otce bál víc než cokoli jiného.
Frosjanka sjela ze stezky a nechala své dítě pod osikou. Dívka buď spala, nebo byla příliš bezmocná na to, aby se hýbala. Myslela jsem si, že Frosyka bude hodně padat za deku, ale nenechat dítě na sněhu! Píchlo Frosjuka. Sotva odtáhla pohled od dívky. Jaký strašný hřích si s sebou vezme do hrobu! Poté, co se trochu pomodlila, se Frosjanka vydala domů.
Přichází Frosík a jeho nohy se s každým krokem jako olovo nalévají a duši trhají. Zamilovala se do této dívky! Zasloužila si takovou smrt?! Představila jsem si Frolíka, který zůstal v lese jako bezmocné dítě, představila se, vykřikla… a vydala se po louce zpět směrem k lesu. Buď co bude! Ať je otec obě zničí!
“Vrátím se domů s dítětem a řeknu: když nás zabijete, pohřběte nás společně do jednoho hrobu!»
Na místo, kde dítě zanechalo, vtrhla Frosjanka a dítě ne! Jako do vody! Nahlédla jsem pod každou vosičku, co se dívat, jestli jsem si přesně pamatovala, že jsem dala dítě přesně pod tu, která má fenku a stromeček vedle sebe! A stopy Frosikiny jsou čerstvé! A dítě ne! Frosjanka sníh zkoumala-další stopy tam byly, autentičtější než ona. Ať už vlka, nebo psa. Ty stopy vedly na loveckou stezku a tam se ztrácely. Jakým směrem se vydat? Frolík odehrál dvacet minut v nerozhodném stavu.
– AU! Kdo vzal dítě?! Dejte mi to! Dejte mi to!
Ozvěny se nesly v lese jejích slov. Nikdo neodpověděl.
Vyšla Frosinka na zasněženou, s protalinkami louku … rozhlédla se strachem, že les není naposledy a zkřížila se. Pak si otřela obličej roztálým sněhem a vrátila se domů s ničím.
***
Od té doby uplynulo sedm let. Posledních pět let byla Frťala už vdaná. Manžel ji zbil hned první svatební noc, když zjistil, že Frosjanka není panna.
– S kým jsi byla?! Přiznej se nebo zabiju!
Frolík si zakrýval oči černým copem, aby neviděl rozzlobené oči svého manžela. Byl vyšší a širší než dvakrát-když vcházel do izby, nakláněl se ve dveřích, aby se dostal do otvoru.
Frolík přiznal, že ji osočovali, ale o dítěti nepadlo ani slovo…
Celých pět let manželství manžel Bil Frosíka hůř než otec matky. V čem spočívala, jsem nevěděla. Dvě těhotenství skončila potraty jeden po druhém a poslední tři roky Froschka nebyla těžká — je vidět, že jí odradil schopnost rodit definitivně.
Frolík věřil, že si takový osud zaslouží. Za zničený dětský život jí bylo souzeno trpět dlouho… často myslela Frosjka na svou první holčičku, představovala si ji, jak vyrůstá, celé roky trpěla pálivou vinou. Zasloužila! Zasloužila! Je děsivé si představit, v jakém utrpení dítě odcházelo!
Po dalších bitkách se rozhodla Frosjanka, že jí to stačí — když nezemře, když se na ní zahojí jakákoli rána, je čas odejít z vlastní vůle. Za bílého dne se vydala do lesa, kde nechala své dítě. Věděla, že za lesem, kde začíná cesta do sousední vesnice, je jezero. Tam se utopí.
“A naše duše se spojí s dcerou v jednom lese, pod stínem jedněch stromů … možná tam létá, moje maličká, a čeká na mě celé ty roky.»
Posadila jsem se na břeh Černého jezera, abych si naposledy vychutnala zpěv ptáků a láskyplný vánek léta. Je dobré žít na Zemi, je lepší nezůstat dlouho! Frosjanka se rozběhla a vstoupila do vody. Nohy se okamžitě zabořily do tlusté vrstvy tiny. Dál, musíme jít dál! Po pás už … po krku.…
– Gay! Holka! Tady se nekoupe, na dně se topí!
Rozhlédla se a viděla slzy — muž k ní běží a za ním dívka.
– Tady je to na dně, jděte ven!
– A já musím jít ke dnu! tiše řekla Frosia a ponořila se.
Frolík se probudil už na břehu mokrý a muž vedle něj sedí, sundává si řasy a vlásky.
– Utopená, že? – řekl muž.
Frolík se zakašlal a vztekle zíral na šikmou bránu jeho dresu.
– A co vy? O záchranu jsem nežádala.
Najednou ucítila, že se jí někdo hrabe ve vlasech. Dívala se na modrou dívku. Usmála se jako anděl, jako by se na ni nikdo nikdy neusmíval.
– Teto, vy máte tinu na hlavě, já ji vytáhnu.
— Poděkování…
Frolík ji vděčně pohladil po rukojeti. Zase se zamračila.
– Neměl jsi mě zachraňovat. Nemám důvod žít.
– Proč tohle?
Nemám nic, ani doma, ani manžela, ani děti… a nebude.
– Jak to, že není doma?
“Shořel dům,” lhala Frolíková a věřila ve vlastní lež. A byla to lež? Měla pocit, že za jejími zády shořely všechny mosty. K manželovi se nikdy nevrátí a rodiče k sobě nepustí. A ona je nepotřebuje!
– A manžel s ním uhořel … a děti nebyly.
Muž k sobě zavolal dceru:
Maruško, beruško, podívej se na ty motýly, co létají na mýtině, zkus to chytit?
– Dobře! dívka se vesele ozvala a nečekaně objala za krkem Frosju. – A vy, tetičko, neplač, všechno bude v pořádku!
“Topit se taky nejde,” řekl zamyšleně Rusňák a přitáhl si do pusy bylinku.
– Kdybyste věděl, jaký hřích mám na duši! řekla mi, jak jsem stříkala, Frosovala a položila si na mokrá kolena hlavu.
– Tak mi povězte, jestli chcete umřít.
Froska dlouho mlčela a v tomto tichu před ní utíkala jako voda v potoce, celé její mládí, všechny naděje, všechny sny… a dala Frosii všemu tomuto neznámému muži — a případ na louce, těhotenství a brzké ráno, kdy porodila dceru a nechala ji v lese, a když se pro ni vrátila, Ano pozdě… vlci unesli její dceru.
– A na rameni mé holčičky, víte, mateřské znaménko bylo … červené … tak jsem si to pamatoval. Nestihla jsem ani políbit.
Vyděšeně zvedla na muže nešťastné oči-ten mlčel a byl velmi zamračený. Pak zavolal své dceři a vyhrnul límec dětské košile. Frosia Achala-mateřské znaménko na tom rameni. Chytila se za srdce…
“Všichni, běž si hrát znovu —” řekl dívce a obrátil se na Frose: “před sedmi lety, brzy ráno, mě probudil hlas. Řekl přímo do ucha: “vstávej, Váňo! Tvůj zajíc je v silách, vezmi si ho.” Probudil jsem se v nejistotě — co to je? Žena vedle sebe klidně spí. Jen se převrátil na druhou stranu, aby usnul jako hlas znovu: “Váňo! Jdi do lesa, hned!”Tak jsem šel … Vzal jsem si psa. Našla novorozené dítě pod osikou, vedle stromeček ještě … a my neměli děti, Bůh nedal … Hle, vychovali jsme Marušku…
Frosjanka se při pohledu na téměř černou vodu jezera zachmuřeně odmlčela.
– A moje žena před rokem skončila … sami jsme zůstali. A teď mi vyprávíš takové věci.
Ivan vstal a podal Frosovi ruku.
– Tak jdeme domů?
– K-kam? – prolétla Frosy.
– Domů, do naší vesnice. Měla bych se převléct. Šaty tam zůstaly po manželce.
A Maruška? Nevadí jí to?
– Teď se jí zeptáme. Pojďme k ní.
Ivan zvedl z vysoké trávy dceru a z rukou jí vypustil motýla. Ta odletěla. Ivan zašeptal dívce na ouško a ukázal na Frosy. Dívka se zeptala:
– Slibuje, že bude hodná jako máma?
Frosia vzala její pero, přiložila rty k dětské pokožce a vydechla, sotva dýchala, cítila, jak její dcera voní sladce-sladce:
— Slibuji.
