– Možná bychom měli jet zítra. Olga s touhou koukala na teploměr za oknem. – Takový mráz.
“Zítra bude ještě chladněji,” Alexander už si natáhl bundu. – Slyšela jsi předpověď? Až minus třicet slibují. A lednička je úplně prázdná.
Olga si povzdechla. Opravdu není kam sáhnout — Poslední balík těstovin sirotky ležel na poličce, mléko skončilo ještě včera a kocour Barsik demonstrativně olizoval prázdnou misku, což naznačovalo potravinovou krizi.
“Dobře —” rázně si navlékla šátek. — Jet. Zároveň se pořádně najíme, abychom pak týden nevycházeli z domu.
– To je ta správná nálada! – manžel byl nadšený. – Udělala jsi seznam?
– Urážíš mě! Olga si poplácala po kapse, kde ležel napsaný list. – Tři stránky s malým rukopisem!
“Ach, cítím, že kreditka se dnes zahřeje …” zavrčel Alexandr, ale bezelstně.
Věděl, že když se žena stará o velké zakázky, je jednodušší se nehádat. Ale pak bude lednice ucpaná, ve skříních bude strategická zásoba obilovin a konzerv a na balkoně budou baterie se šťávami a minerálkou.
“Jako partyzáni na zimu,” usmál se a nastartoval auto.
– Ne partyzáni, ale rozumní lidé! Olga si třela zmrzlé ruce. Uvidíš, že všichni budou v minus třiceti nakupovat a my budeme doma v teple.
V hypermarketu to bylo překvapivě přeplněné-zřejmě nebyli sami, kdo se rozhodl udělat strategické zásoby před mrazy.
“Tak začněme tím těžkým,”velela Olga a listovala. – SANYO, vezmi druhý vozík. Nejprve pro vodu a džusy, pak krupice.
Alexander jen přikývl, obvykle sledoval manželku mezi řádky. Za léta společného života se už naučil: pokud je Olga v režimu “globální nákup” – je lepší se nehádat, ale tiše válet vozík a vytahovat zboží z horních polic.
Po hodině a půl se konečně dostali k pokladně. Dva vozíky byly ucpané.
– A tohle všechno potřebujeme? s pochybností se Alexander rozhlédl po impozantní skluzavce produktů na pásce.
– Jistě! Olga sebevědomě přikývla. – Hele, tady krmí jezevce na měsíc, tam je maso a ryby v mrazáku, tam jsou konzervy.
Pokladní se jen chápavě usmívala a prodávala zboží za zbožím. Asi to nebyla první taková rodina, kterou jsem dnes viděla.
Naložení stroje se stalo skutečným úkolem-jak umístit všechny balíčky tak, aby se nic nemačkalo a nerozbilo.
– Možná bychom to měli dát na zadní sedadlo. navrhla Olga s pochybností při pohledu na nacpaný kufr.
“Ne, ne,” zavrčel Alexandr a utrousil další balíček. – Já pak umyju drobky. Teď to ještě trochu otočíme. Oh, to je v pořádku!
Nakonec bylo vše zabaleno a oni se vydali na cestu. Při rozhovorech a dohadech, co kam dát, si nevšimli, jak se setmělo. Mráz jen zesílil-skla aut začala po okrajích zamrzat.
– Co je to za mráz?! Olga má zmrzlé ruce. – Sáňo, mohl bys zapnout větší sporák?
– Čím silnější? – zamračil se manžel, aniž by se podíval z cesty. – A tak na maximum. Vydrž, brzy budeme doma.
Vraceli se z hypermarketu, zatíženi nákupy. Únorový večer byl mimořádně chladný-teploměr v autě ukazoval minus pětadvacet.
– Počkej! Olga chytla manžela za rukáv. – Saňo, zastav!
– Co je to? – Alexander se zděsil, když zpomalil.
– Je tam pes! Olga už otevřela dveře. – Připoutej mě!
U sloupu lucerny, který se krčil před zimou, seděl malý chlupatý pes. Vedle jsou dva sáčky s něčím a vzkaz přilepený páskou ke sloupu.
Olga v šátku přistoupila blíž. Pes zvedl hlavu-v hnědých očích se četl takový strach a zoufalství, že srdce sevřelo.
“Ježišmarjá,” Olze třesoucíma se rukama strhl vzkaz. – SANYO, pojď sem!
“Odjíždím do jiného města. Nemůžu si ho vzít s sebou. Pes se jmenuje Puna, jsou mu tři roky. V pytlích jídlo a věci. Pardon.»
– Ne, jak to mám chápat?! – pobouřil se Alexander. – V tomhle mrazu! A taky nechat vzkaz. Mají vůbec lidé svědomí?
Púňa (pokud to opravdu byla ona) tiše sklouzla, jako by si uvědomovala, že je o ní řeč.
“Sašo,” podívala se Olga na manžela. – Nemůžeme ji tu nechat!
– Cože? – Alexander už ví, o co jde. – Ole, zbláznila ses? Máme pronajatý byt! A kocour! A paní.
– Ale zmrzne! v hlase Olgy se ozvaly slzy.
Alexander se těžce nadechl. Znal ten tón-je zbytečné se hádat. A sám pochopil, že hodit psa na správnou smrt nemohou.
“Dobře —” vzdal se. – Jen si uvědomte, že s paní budete mluvit sama.
Púňa si zřejmě uvědomila, že se rozhoduje o jejím osudu. Vstala a nejistě vrtěla ocasem-jako by se bála uvěřit své spáse.
Doma je čekalo první překvapení: kočka jezevčí, obvykle flegmatická a lhostejná ke všemu, při pohledu na psa vyklonila záda a s divokým mňoukáním se schovala pod postel.
“Začalo to,” zavrčel Alexandr a táhl balíčky. – A to je teprve začátek!
Púňa se obavě rozhlížela a váhala, zda se z místa pohne. Třásla se zimou nebo strachem.
“Pojď sem, holčičko,” zavolala Olga a přinesla z tašky misku. – Chceš jíst?
Pes se dral ke slovu “jíst”, ale zůstal stát. Jen ocas sotva znatelně zavrtěl.
“Bojí se,” povzdechl si Alexander. – Po tom všem.
Telefonát se majitelka bytu rozhodla odložit až do rána. Ale zavolala sama.
– Olgo? v trubce se ozval přísný hlas Marie Petrovny. – Máte tam psa?
– Jak to víte? – naštvala jsem Olgu.
– Volala sousedka dole. Říká, že štěkot slyšela. Neměli jsme ve smlouvě klauzuli o psech?
“Marie Petrovna,” vytočila Olga do hrudi větší vzduch. – Víte, tak to dopadlo.
A vyprávěla celý příběh. O mrazu, o poznámce, o Pooneyho vyděšených očích.
V dýmce zavládlo ticho.
“Tak jo,” řekla nakonec paní. – Psa si můžete nechat. Nájemné se ale zvyšuje o tři tisíce. A pokud budou stížnosti od sousedů, víte co.
– Díky! – Olga vydechla. – Díky moc!
Ale to byl jen začátek. Následující týdny se staly skutečnou zkouškou pro celou rodinu.
Púňa se ukázala jako pes s charakterem. První dny vůbec neodcházela od vstupních dveří-zřejmě čekala na bývalé majitele. Bylo to jen tehdy, když se nikdo nedíval. Z jakéhokoli ostrého pohybu se šoural do kouta.
Barsik také nespěchal s přijetím nové sousedky. Demonstrativně syčel zpod postele, a když vylezl ven, držel se výhradně na horních místech: skříních, policích, parapetech.
“Nějaký cirkus,” povzdechl si Alexander při pohledu na tuto Zoo. – Možná bychom neměli.
Ale jednoho večera se stalo něco, co všechno změnilo.
Olga ležela s teplotou – chytila chřipku. Alexander byl v práci. A najednou se Púňa, dosud držící se zámečku, přiblížila k posteli a opatrně strčila nosem do Olginy ruky.
– Co jsi zač? Olga byla překvapená.
Pes se jen povzdechl a skočil na postel! Zakroutila se u nohou a začala tiše ječet-skoro jako kočka.
“No tak,” zašeptala Olga.
A po půl hodině se z horní police skříně slezl jezevec. Podíval se na psa, fňukal pro pořádek a ulehl vedle!
Alexander, který se vrátil z práce, zamrzl ve dveřích ložnice:
– Něco mi uniklo?
Na posteli klidně spala jeho žena a v nohách měla Púnii a jezevce — vedle sebe, jako by takhle ležely celý život.
Od toho dne se všechno změnilo. Puna jako by si uvědomila, že ji neopustí, nezradí. Kvetla, bavila se, dokonce i srst bledla. Ukázalo se, že umí spoustu triků — zřejmě se s ní předchozí majitelé přece jen vypořádali.
Barsik se také smířil s novou sousedkou. A co víc — s Punyou si zazpívali natolik, že je občas nutili ke společným akcím.
– Ne, podívejte se na ty zločince! – Alexander byl rozhořčen, když našel roztrhaný sáček s krmivem. – A kdo z vás je hlavní vedoucí, co?
Púňa a jezevec synchronně odvrátili oči a předstírali, že s tím nemají vůbec nic společného.
Uplynul rok. Teď už si nikdo nedokázal představit jejich dům bez Puni. Stala se plnohodnotnou členkou rodiny — se svými zvyky, povahou, výstřelky.
“Víš,” řekl jednou Alexander, když se díval, jak manželka česá psa, ” ale měli jsme štěstí.
– Myslíš?
– No, když jsme projížděli kolem toho sloupu. Že jsme zastavili. Že se rozhodli.
Olga se usmála:
– Ne, Sashi. To Pune má štěstí. A ti, kteří ji opustili, měli také štěstí. Protože kdyby nebyl mráz, nebýt nás.
Nedohodla se. Púňa, jako by pochopila, o čem je řeč, zvedla hlavu a lízla hostesky do nosu.
“Ano, Ano,” zasmála se Olga, ” ty jsi u nás nejchytřejší! A nejkrásnější!
A jezevec z horní police skříně skepticky mňoukal, jako, No-No, nerozeznávej se.
Víte, všichni se prý scházíme náhodně. Někdy nás osud přivede do té nejnutnější chvíle-zachránit, podpořit, dát domov a lásku. A nezáleží na tom, zda jste člověk nebo pes-důležité je jediné: otevřít své srdce a věřit, že štěstí je možné.
I když tě předtím zradili. A to i v případě, že jsou v mrazu připoutáni ke sloupu. I když jste tam nechali vzkaz “odpusťte”.
