Začalo to nečekaným telefonátem sestry mého manžela. – Rozbilo se mi auto, ale musím vyprat celou horu: podzim na dvoře. Je mokro, kluci každý den skáčou po kalužích a všechno bláto si nosí domů. Zítra si Pro tebe zajdu a dám ti pár věcí do auta! – uřízla Marinu. Představila jsem si, že na dvou Debech (jeden 5 a druhý 2 roky) se dá opravdu celý den prát rukama, a souhlasila jsem.
Den před mým návratem z práce už Marina stála u dveří bytu s chlapci. “Není s kým,” vysvětlila. Bydlíme s manželem bez dětí, zasnoubili jsme se před několika měsíci, byt je jednopokojový, pronajatý. Rozhodli jsme se vzít si hypotéku na rok a pilně spořit na zálohu. Ale pračku koupili a všechny radosti z moderních technologií také. Marininy věci jsem dala do auta, trochu si popovídala a šla s klukama varovat, že pro čisté prádlo přijde muž. Za pár minut mi zavolala. ”
Zítra přijdu sama a vyzvednu si balíček, manžel zapomněl, na muže není žádná naděje,” vysvětlila. – Mám číslo na dobrého opraváře praček, Dám ti, že sem jezdíš pořád! – Nabídla jsem jí to. – Jaká Oprava! – Zvolala. – Peníze nejsou: obec byla zaplacena, hypotéka zaplacena, nakonec sedíme bez peněz. Druhý den stáli kluci a Marina přede mnou. Vzala jsem si rohože z koupelny.
Vešli jsme spolu do bytu, Marina nespokojeně vykřikla o manželově nezodpovědnosti a oznámila, že sama počká na konec praní, manžela přece nebude vyslýchat. Z práce přijel manžel, byl potěšen sestrou a synovci: hráli si, povídali si. Začala jsem manželovi přikrývat stůl, Popelka si mezitím všimla, že ona a děti jsou hladové, nemají čas se doma najíst – spěchali. Udělala jsem pár porcí navíc. Chlapci začali prosit o sladké, doma se nic nestalo, muž dobromyslně utekl do obchodu.
Po dvou hodinách byly koberce vyprané, hosté nakrmení a bezpečně odešli. Třetí den před příjezdem z práce čekala rodina popela opět pod dveřmi. Marina ukázala na těžký sáček, oznámila, že přinesla záclony vyprat. – Nechceš ho vyhodit? Tiše jsem otevřela dveře, v kuchyni se začalo povalovat: vařila jsem, kluci hřměli a dělali hluk, auto tvrdošíjně pralo. Zazvonili na dveře, Marina pustila svého manžela dovnitř: pozdravili se, políbili se.
Nabídla mu, že počká na konec praní. Pavel, tak se jmenoval manžel popela, souhlasil, ale varoval, že má strašný hlad. Když přišel muž z práce, řekla jsem mu, ať si zajde do obchodu pro knedlíky, protože všechno, co bylo uvařeno, hosté snědli, navíc se všemi dezerty, které byly včera zakoupeny. Když konečně příbuzní odešli a já řekla manželovi: “jsem vždy připravena pomoci příbuzným, ale podle mého názoru to překračuje všechny hranice. Pokud Marina zítra zavolá znovu, musím odmítnout.Za ty tři dny jsem strašně unavená: hluk, hluk, neustálé vaření a hory nemytého nádobí.
Je deset večer. Muž byl zcela na mé straně. Je to zvláštní, ale čtvrtý den byl bez návštěvníků. Ale zase mě čekala usměvavá rodinka pod dveřmi: – kluci se klepali, – hlásila Marina. A dále jak podle scénáře: vařím, krmím celou rodinu..
Pomalu šílím z hluku, křiku, nedostatku osobního prostoru. Druhý den jsme se s manželem dohodli, že se sejdeme v obchoďáku, ne že půjdeme domů. V klidu popíjeli kávu, když najednou zazvonil telefon a Marina nespokojeným hlasem začala dotazovat: – kde jsi? Už asi hodinu stojíme u vchodu: děti jsou zmrzlé, hladové, strašně chtějí jíst! Pasha dorazí každou chvíli-také hladový. – S manželem dnes nepřijedeme domů. – Neřekla jsi, že nepřijdeš včas! Co máme dělat, jít domů všichni v bahně a hladoví?
– Byla naprosto upřímná. – Nemusím vás varovat, že mám své záležitosti a nečekám na vás doma, abyste za mnou mohli přijít na večeři, to už jsou vaše problémy. Manžel mi vzal telefon, vypnul ho a pak i ten svůj. Druhý den volala manželova matka a hlásila nám, že nerozumíme rodinným lidem. Muž se držel pevně. O dva dny později mi volala máma, že viděla Marinu, koupili pračku: vybrali si levný, zaplatili celou částku najednou. To je takový vtipný příběh.
