Sofie se zdržovala u zrcadla v předsíni a strojově si upravovala dokonale upravené vlasy. Poslední dobou se stalo zvykem kontrolovat, zda je vše dokonalé. Jako by když bylo všechno v pořádku navenek, muselo být něco v pořádku i uvnitř.
Telefon tiše zazvonil. Ten zvuk znala – zvláštní signál pro zprávy od manželových příbuzných. Před časem si ho Maxim nastavil sám a řekl: “Rodina by měla mít zvláštní účet.”
“Drahá Sonečko! Za pár hodin tam budu. Neuvěřitelně jsi mi chyběla! Doufám, že se najde místo pro tvého oblíbeného švagra? ;)”
Zpráva od Gleba, Maximova mladšího bratra, ji zamrzela. Všechno v ní se sevřelo do pevného chuchvalce. Ne z nelibosti – ne, Gleb byl vždycky okouzlující a na jedno použití. Byl to pocit nevyhnutelnosti. Uvědomění, že její pečlivě budovaný svět se znovu otřese.
– Maxime,” zavolala a snažila se udržet hlas v klidu. – Máš práci?
Ve dveřích pracovny se objevil její manžel – domácký, útulný, ve svém oblíbeném modrém svetru.
– Co se děje, sluníčko?
– Gleb přichází. Dnes.
Maximova tvář se rozzářila oním zvláštním úsměvem, kterého se naučila všímat. Objevoval se vždy, když šlo o jejího mladšího bratra – směs něhy, pýchy a jakési dětské radosti.
– Opravdu? To je skvělé! A to říkal, že tu bude až za měsíc…..
– Přesně tak, – Sofie se posadila na zábradlí v předsíni a cítila se náhle unavená. – Plánovali jsme…
– Soňo, – přerušil ji manžel, – jaké plány by mohly být? To je Gleb! Přichází tak zřídka.
Zřídka. V duchu se ušklíbla
