Anna Petrovna seděla na lavičce na nemocničním náměstí a plakala. Dnes jí bylo sedmdesát, ale ani syn, ani dcera jí nepřišli poblahopřát. Její svěřenkyně Evženie Sergejevna jí však blahopřála a dokonce jí předala malý dárek. A zdravotní sestra Máša ji na počest narozenin pohostila jablkem. Domov důchodců byl slušný, ale personál byl vesměs lhostejný. Všichni samozřejmě věděli, že staré lidi sem přivedly dožít jejich děti, které se stávaly přítěží. A Annu Petrovnu sem přivedl její syn, jak říkal, aby si odpočinula a uzdravila se, ale ve skutečnosti jen obtěžovala svou snachu.
Koneckonců byt byl její a teprve později ji syn přemluvil, aby na něj sepsala darovací smlouvu. Když mě požádal, abych podepsala papíry, slíbil, že bude bydlet doma, jako by bydlela doma. Ve skutečnosti to ale dopadlo jinak, nastěhovali se k ní s celou rodinou najednou a začala válka se snachou. Byla pořád nespokojená, špatně vařila, nechávala špínu v koupelně a mnoho dalšího. Zpočátku se jí syn zastával, ale pak přestal a začal křičet sám. Pak si Anna Petrovna všimla, že si začali o něčem šeptat, a jakmile vstoupila do místnosti, přestali mluvit.
Jednoho rána začal syn mluvit o tom, že si musí odpočinout a nechat se ošetřit. Matka se mu podívala do očí a rozhořčeně se ho zeptala: “Posíláš mě do almužny, synku?” Zrudl, zamračil se a provinile odpověděl: “Ne, mami, to je jen sanatorium. Budeš tam měsíc ležet a pak se vrátíš domů.” Přivedl ji dovnitř, rychle podepsal papíry a spěšně odešel se slibem, že se brzy vrátí. Vrátila jsem se jen jednou: přinesla jsem dvě jablka, dva pomeranče a zeptala se:
“Jak se máš?” “Dobře,” odpověděla jsem. A aniž by poslouchal do konce, někam utekl.” A tak tu žije už druhým rokem. Když uplynul měsíc a syn pro ni nepřišel, zavolala na domácí telefon. Zvedli to cizí lidé a ukázalo se, že syn prodal byt a ona neví, kde ho má hledat. Anna Petrovna proplakala několik nocí, ale stále věděla, že si ji domů nevezmou, a tak nemohla přestat plakat. Nejvíc ji přece uráželo, že kvůli synovu štěstí ublížila své dceři.
Anna se ve vesnici narodila a provdala se tam za svého spolužáka Petra. Měli velký dům a hospodářství. Neměli moc z čeho žít, ale hlady také netrpěli. A pak přišel na návštěvu k rodičům soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se ve městě dobře žije. Platí tam dobré platy a hned vám dají bydlení. Tak ho přemluvil. Všechno prodali a přestěhovali se do města. Soused nás ohledně bydlení nepodvedl, hned nám dali byt. Koupili jsme nějaký nábytek a starý Záporožec.
Právě v tomto Záporožci měl Petro nehodu. Po pohřbu zůstala Anna sama se dvěma dětmi v náručí. Aby je nakrmila a oblékla, musela po večerech umývat podlahy na schodištích. Myslela jsem, že děti vyrostou a budou mi pomáhat. Ale nevyšlo to. Její syn se zapletl do špatného příběhu, musela si půjčit peníze, aby nešla do vězení, a pak dva roky splácela dluhy. Pak se její dcera Dáša vdala a měla dítě. Do roka bylo všechno v pořádku, pak začal její syn často marodit. Musela dát výpověď v práci, aby mohla chodit do nemocnic. Lékaři mu dlouho nemohli stanovit diagnózu.
Teprve později zjistili, že se jedná o nějaký druh vředu, který lze léčit pouze v jednom ústavu. Ale stála se tam dlouhá fronta. Zatímco dcera chodila po nemocnicích, manžel ji opustil, ale nechal jí alespoň byt. A tak se někde v nemocnici seznámila s vdovcem, který měl dceru se stejnou diagnózou. Oblíbili si jeden druhého a začali spolu žít. Po pěti letech onemocněl a potřeboval peníze na operaci. Anna měla peníze a chtěla je dát synovi na zálohu na byt.
Když ji ale dcera požádala, bylo jí líto utratit je za cizího člověka, protože peníze potřebovala spíš pro vlastního syna. Proto odmítla. Dcera se na ni velmi urazila a na rozloučenou jí řekla, že už není její matka, a pokud má problémy, ať ji nekontaktuje. Kdyby to mohla udělat znovu, Anna by samozřejmě postupovala jinak. Ale minulost se vrátit nedá.” Anna se pomalu zvedla z lavičky a pomalu se vydala k penzionu. Najednou uslyšela: “Mami!” Srdce se jí rozbušilo. Pomalu se otočila. Její dcera. Dáša. Podlomily se jí nohy, málem upadla, ale dcera přiběhla a zvedla ji.
-Konečně jsem tě našel… Bratr mi nechtěl dát adresu. Ale pohrozila jsem mu žalobou, že jsem byt prodala neoprávněně, a tak se okamžitě rozešel.” S těmito slovy vešli do domu a posadili se na gauč v předsíni: – Promiň, mami, že jsem s tebou tak dlouho nemluvila. Nejdřív jsem se urazil, pak jsem všechno odložil, styděl jsem se. A před týdnem se mi o tobě zdálo. Šla jsi po lese a plakala jsi. Vstala jsem a měla jsem tak těžké srdce. Všechno jsem řekla manželovi a on mi řekl, abych se šla udobřit. Přišla jsem tam a byli tam cizí lidé, nic nevěděli. A tady jsem, připrav se, jdeš se mnou. Víš, jaký máme dům? Velký, u moře. A můj muž mi řekl, kdyby tvé mamince nebylo dobře, vezmi ji k nám.” Anna vděčně objala dceru a rozplakala se. Ale byly to slzy radosti.
