Můj příběh s Vovou byl vždycky jako horská dráha: vzestupy a pády, láska a hádky. Potkali jsme se, rozešli a znovu se setkali. Moji přátelé už se tomuto nekonečnému koloběhu nedivili. “Jsi zase s Vovou?” zeptala se mě jednou kamarádka Anya, když jsem jí řekla o našem usmíření. “Ano, nemůžeme bez sebe žít,” povzdechla jsem si. Ale když mě Vova požádal o ruku, cítila jsem se na rozcestí. Naše hádky zdaleka nebyly banální a já se bála, že svatba naše problémy jenom prohloubí.
Láska však převážila nad všemi pochybnostmi. “Nejsi si tím jistá?” zeptal se, když viděl mé váhání. “Miluji tě, Vovo. Na ničem jiném nezáleží,” odpověděla jsem a cítila, jak hluboko mi ta slova vycházejí ze srdce. Od té doby uplynulo několik let. Naše manželství se navzdory všem obavám ukázalo jako pevné a šťastné. Naučili jsme se naslouchat jeden druhému, respektovat se a vážit si jeden druhého.
Hádky samozřejmě úplně nezmizely, ale nyní byly spíše jiskrou, která udržovala náš vztah živý a vášnivý, než příčinou neshod.
“Pamatuješ si, jak jsme se seznámili?” zeptala se mě jednou Vova a usmála se při té vzpomínce. “Samozřejmě, jak bych mohla zapomenout? Zakopl jsi o můj batoh a vylil na mě kafe,” zasmála jsem se. “A od té doby mi zrychluješ tep, stejně jako tenkrát,” řekl a objal mě. Svého rozhodnutí nelituji. Láska, jak jsem si uvědomila, není vždycky dokonalá a klidná.
Někdy je bouřlivá a nepředvídatelná, ale to neznamená, že je méně cenná. S Vovou jsme toho prožili hodně a každý den s ním je pro mě potvrzením, že jsem se rozhodla správně.
