Jmenuji se Miguel Perez. Je mi 52 let, žiji v Toledu, v kraji, kde Kastilie-La Mancha dýchá šedými dny, mezi olivovými háji a vinicemi. Právě teď nemám nic: žádnou rodinu, žádnou ženu, žádné děti, žádnou práci. Jen prázdnota, jako ledový průvan v opuštěném domě. Sám jsem zničil všechno, co jsem měl, a teď stojím mezi troskami svého života a dívám se do propasti, kterou jsem si sám vykopal.
S Elenou jsme spolu byli třicet let. Vydělával jsem, nosil peníze, byl jsem jí oporou. Ona vedla dům, starala se o nás. Líbilo se mi to – byla tu vždycky pro mě, patřila jenom mně. Ale časem mi začala vadit: její péče, její zvyky, dokonce i její hlas. Láska se vytratila, rozplynula se v šedivé rutině. Myslel jsem si, že je to normální. Myslel jsem si, že tak to má být. Ale pak se mě život rozhodl vyzkoušet a já jsem žalostně selhal.
Jednou jsem Julii potkal v baru. Byla o dvacet let mladší, mladá, krásná, s ohněm v očích, jako závan čerstvého vzduchu. Začali jsme spolu chodit a po pár měsících se mi nechtělo domů. Myslel jsem, že jsem se zamiloval. Chtěl jsem, aby se Julie stala mou ženou, mým novým osudem.
Všechno jsem Eleně řekl. Neplakala, nekřičela. Jen se na mě podívala prázdným pohledem a přikývla. Došlo mi, že je jí to jedno. Teď si uvědomuji, jak moc jsem jí ublížil. Rozvedli jsme se. Prodali jsme byt, ve kterém vyrůstaly naše děti. Julie trvala na tom, abych Eleně nic nenechal, a já ji poslechl.
Koupil jsem jí velký byt a Eleně zůstal malý byt a žádná podpora. Věděl jsem, že je nezaměstnaná a nemá z čeho žít, ale bylo mi to jedno. Moji synové Alvaro a Ivan se ke mně otočili zády. Nazvali mě zrádcem a zmizeli. Tehdy mi to bylo jedno – měl jsem Julii a myslel jsem si, že to stačí.
Otěhotněla. Těšil jsem se na dítě. Ale když se narodilo, zjistil jsem, že se vůbec nepodobá mně ani Julii. Lidé si šeptali, bratr mě varoval, ale já podezření setřásl. Život s Julií se stal noční můrou. Požadovala peníze, v noci mizela a vracela se opilá. Pracoval jsem do úmoru, táhl jsem za jeden provaz.
Doma byl nepořádek, hádky, zima. Přišel jsem o práci. Únava a vztek mě ničily. O tři roky později můj bratr trval na testu DNA. Výsledkem byla rána kladivem: dítě nebylo moje.
Téhož dne jsem podala žádost o rozvod. Julie zmizela se vším, co měla. Zůstal jsem sám.
