Zheniina matka se bála lví nemoci. Nebyla stará, bylo jí teprve 63 let, ale na tom nezáleželo. Maminka byla pryč a na tom se nedalo nic změnit. Zheniin otec zůstal sám. V té době Jevhenija s manželem právě dokončovali vlastní dům. Zhenia se rozhodla vzít otce k sobě a jeho dům pronajmout. Měla by další příjem a otec by s nimi žil na očích.
Její otec se stěhováním dlouho otálel, i když s ním souhlasil. Teprve později si Ženia uvědomila, proč se k nim nenastěhoval hned. Jednoho zdánlivě dokonalého dne se Zheniin otec rozhodl, že dceři představí svůj nový domov.
Když s ní otec přišel do Zheniina domu, dívka nevěřila svým očím: vedle jejího otce stála žena o patnáct let mladší, o hlavu vyšší a třikrát tlustší než její otec. V ruce držela koláč s marmeládou, který si koupila. “Maminka je pekla sama,” řekla Zhenia, “děkuji.” “Ne, nechutná mi. Proč bych měla péct, když můžu vařit?” “Nova” nechápala Žeňinu ironii. Všichni se posadili ke stolu. Žeňa a její manžel se ze všech sil snažili najít společné téma s Žeňiným otcem, ale nepodařilo se jim to. Žeňa nechápala, co má její otec rád.
Viděla však, že díky tomuto pocitu lásky její otec před jejíma očima omládl. O něco později Ženiin otec oznámil, že se stěhuje do vesnice za svou milou, ale dům si zatím nechá.
Ženii se tento nápad nelíbil. Do vesnice to bylo několik hodin cesty a Zhenia by se s otcem nemohla vidět celé týdny. “Kdo jsi, že mi říkáš, co mám dělat?” křikl na Zhenii vždy klidný a vyrovnaný otec. To čtyřicetiletou Zhenii vyděsilo.
Její dcera jí dala sedativa. Po uklidnění se Zhenia rozhodla, že se s otcem setká o několik měsíců později. Šla ho navštívit, ale klíč se jí nehodil. Zhenia zazvonila na zvonek. Dveře jí otevřel mladý muž s podezřele povědomou tváří.
– Aha, dědeček říkal, že tu možná budou hosté. Jsem Veroničin syn, co si přejete? Chlapík Ženii dovnitř nepustil. Vrátila se domů. Cestou několikrát volala otci, ale místo otce to zvedl elektronický hlas v telefonu. O měsíc později přišel otec za Ženií po svých. “Promiň, dcero, vím, že jsem tě urazil, byl jsem hloupý, odpusť mi, jestli můžeš.” “T
ati, to je v pořádku, drahoušku, pojď dál, nezlobím se na tebe,” řekla Ženie a objala otce. V kuchyni mu otec všechno vyprávěl: “Poté, co jsem byt přepsal na syna Niky, se to v mžiku změnilo. Celý den jsem běhal za kravami, prasaty a slepicemi. Špatně mě krmila a nenechala mě spát. Oral jsem jako kůň. Včera jsem sebral všechnu vůli, našel si odvoz a vrátil se do města. Zatímco mi to všechno otec vyprávěl, Ženia prostírala stůl.
