Byl jsem ohromen tím, jak pevně nesla moje žena Myroslava břemeno života, když potřetí rodila. Byli jsme věřící rodina a nepoužívali jsme žádné prostředky, takže tentokrát jsme čekali dvojčata. “Jsi nervózní?” zeptal jsem se své ženy, když jsme šli na porodní sál. “Spíš se těším,” odpověděla s úsměvem. Jak se blížil večer, manželčiny kontrakce byly stále častější. Pomalu jsme kráčeli k porodnici.
– Doufám, že tentokrát to bude kluk,” řekl jsem žertem, když jsme čekali na příchod našich dětí.
“Uvidíme,” vykřikla manželka a stiskla mi ruku. Po několika hodinách porodu se jako první narodila holčička, která hlasitým pláčem ohlásila svůj příchod. Měli jsme radost, ale zároveň jsme chtěli znát pohlaví druhého dítěte. Nakonec se druhé dítě, další holčička, narodilo zdravé a krásné. Najednou se moje žena rozplakala.
– Co se děje?” zeptal jsem se ustaraně. – Chtěla jsem kluka,” řekla s pláčem. Utěšovali jsme ji, všichni jsme byli šťastní a hodně jsme se smáli. Druhý den jsme se dozvěděli, že se ve stejné nemocnici narodil chlapec a matka ho opustila. “Udělám všechno pro to, abych toho chlapce dostal do dočasné péče,” řekl jsem manželce. Uplynulo několik dní a po vyřízení potřebných dokumentů jsme získali chlapce do dočasné péče.
O týden později jsme byli z nemocnice propuštěni i s dvojčaty a chlapcem. Bylo to asi nejlepší rozhodnutí, jaké jsme kdy udělali.
