O víkendech je ve velkých obchodech obvykle hodně lidí. A naštěstí jsou otevřeny jen dvě nebo tři pokladny z deseti, které jsou k dispozici. Nedávno jsem pozoroval zajímavý obrázek. Dědeček s vnukem nakupovali pět let. Měli velký vozík plný různých druhů uzenin, masa, mléčných výrobků a chleba. Zvláště jsem si všiml, že v košíku bylo hodně sladkostí.
Bylo jasné, že se dědeček rozhodl vnuka pohostit a nakoupil různé sušenky, marmeládu, čokoládu a chipsy. Vnuk spokojeně kráčel vedle dědečka a nevěřil tomu, ovšem proč by plakal, když bylo ve vozíku tolik dobrot.
Když došli k pokladně, smutně se zařadili na řadu. Stál jsem u vedlejší pokladny, takže se mi hodilo je pozorovat. A pak můj vnuk sáhl po kinder překvapení.
“Dědo, já chci čokoládové vajíčko. Kup mi ho. Už jsme ti toho koupili hodně, polož to. Dědeček odpověděl velmi klidně, dokonce laskavě. Nejdřív jsem se divil, protože když má velký vozík, musí mít i peníze. Ale pak jsem si uvědomil, že se prostě nechce nechat vnukem manipulovat.Když mu něco koupíte jednou, bude to chtít pořád. Proto musíme děti naučit říkat ne.
A pak se chlapec rozplakal a pak začal křičet. Dědeček se chystal zaplatit za nákup, když vnuk dostal ještě větší záchvat vzteku. Dědeček už to nevydržel, lehl si na zem a začal vnuka napodobovat. “Chci domů, vezmi mě domů,” křičel dědeček. Vnuk se okamžitě uklidnil, pomohl dědečkovi vstát a odešli z obchodu. Byl jsem tak překvapený, ale takhle se mu podařilo vnuka uklidnit.
