Když mě opět navštívila vnoučata, byla jsem odhodlaná strávit s nimi nějaký čas. Ale věci nešly podle plánu. Byli jako malá vichřice, pobíhali po domě a dělali spoustu hluku a já se stále více cítila bezmocná, když jsem se je snažila dohnat.
Trpělivost mi došla, když jsem se vrátila z obchodu s těžkými taškami a uviděla tu spoušť. Nábytek, spotřebiče, záclony, pohovka, dokonce i toaleta, to všechno bylo popsané fixami. Při pohledu na ten chaos se mi rozhořčeně rozbušilo srdce. Ale nejtěžší ránu mým pocitům zasadila snacha, která seděla na pohovce, smála se a fotila děti.
“Jak tam můžeš tak klidně sedět? Podívej, co udělali!” vykřikla jsem a snažila se ovládnout svůj hněv. Moje snacha odpověděla bez zaváhání: “Nic hrozného se nestalo. Děti jen plýtvají energií. Kromě toho, dříve nebo později se to stane naším domovem, takže si nedělej tolik starostí. Jsi dospělá žena, proč potřebuješ být dokonale čistá? Vaše vnoučata jsou důležitější!” Cítila jsem, jak moje frustrace a hněv dosahují svých mezí. “Ano, jsem dospělá, a proto si vážím svého domova a chci, aby si ho vážili i ostatní.
Je důležité naučit děti respektovat práci a majetek druhých lidí. Tohle je můj domov a já chci, aby byl útulný a čistý. Chci toho snad příliš mnoho?” Podívaly jsme se se snachou na sebe a v jejích očích jsem viděla jisté pochopení. Mlčky přikývla a to byl začátek našeho dlouhého rozhovoru o hranicích, respektu a rodinných hodnotách
. Dohodli jsme se, že až příště přijdou děti na návštěvu, budou si hrát pod jejím dohledem a podle pravidel, která pomohou udržet v domě pořádek. Přesto nás tato událost oba naučila vzájemnému porozumění a důležitosti společného projednávání a řešení problémů, a to i pokud jde o výchovu dětí.
