Tetyaně bylo šestatřicet let a její dceři Nasťě osm, když se dozvěděla, že opět čeká dítě. “Budeme mít dítě?” zeptala se vzrušeně svého manžela. “Samozřejmě,” odpověděl Stas sebejistě. “Dceru už máme a teď budeme mít syna. Převezme mou profesi a bude pokračovat v dynastii stavitelů
. Stas pracoval jako stavební mistr, takže se rodina často stěhovala za jeho prací. V té době už rok bydleli v novém městě, ve dvoupokojovém bytě, který jim poskytla firma. Když ultrazvuk ukázal, že čekají dvojčata, a navíc holčičky, Stasova radost neznala mezí: “Ty jsi prostě šikulka,” rozzářil se, “dvě krásky najednou. Tatianin porod proběhl bez problémů.
Holčičky se narodily zdravé, silné, opravdové krasavice.” – Taťáno, máš hodně mléka. Mohla bys nakrmit jednoho z chlapců? Jeho matka ho odmítla a my ho musíme podporovat, než ho pošleme do sirotčince.
” “Samozřejmě, že budu!” Taťána souhlasila. “To je ale bezcitný člověk, opustit takové dítě,” pomyslela si při pohledu na dobře nakrmeného a spícího chlapce, kterého pojmenovala Myška. Od té chvíle u ní Míša zůstal. Ležel vedle jejích dcer a klidně chrápal. “Táňo, možná bychom si ho měli vzít k sobě?”
– navrhl Stas, když mu žena o chlapci řekla. “Zvládneme to? “Mám strach, miláčku,” zaváhala Taťána, “my to zvládneme! Kde jsou dva, tam jsou tři. Nasťa a já ti pomůžeme. Z porodnice vyšel celý personál, aby Taťánu a její tři děti vyprovodil. A doma je přivítala početná skupina příbuzných, přátel a kolegů. Přišel dokonce i ředitel Stasovy firmy. “Přidělili jsme pětipokojový byt v novostavbě
. V současné době se rekonstruuje. Nábytek je také na náklady firmy,” řekl. “Hurá, budu mít vlastní pokoj!” radovala se Nasťa. Uplynuly roky. Nasťa se vdala a dvojčata studují ekonomii na univerzitě jako jejich matka. A Míša šel v otcových šlépějích – studuje polytechniku, budoucí stavař.
