Poprvé jsem šel do práce v roce 2002. Můj život byl těžký. Manžel pil, děti neměly dost peněz na oblečení ani na školu a v bytě se všechno rozpadalo. Nikdy jsme neprovedli žádnou opravu. Po mém odchodu začal manžel pít ještě víc. Jednoho dne mi zavolal syn a řekl, že jeho otec je pryč. Jeho srdce už to neustálé pití nemohlo vydržet. Bylo mi to líto, ale necítila jsem se provinile. Mnoho žen v našem městě mi to však vyčítalo. “Kdybych neodešla, manžel by tolik nepil,” říkaly.
Ale copak jsem opustila dobrý život? Neúnavně jsem pracovala. Časem se mi podařilo našetřit na byt pro dceru. Můj syn se rozhodl postavit dům na místě našeho starého.
Nic jsem nenamítal a dál jsem posílal peníze. Takto jsem žil: dostával jsem plat, dělil jsem se o něj rovným dílem a posílal ho svým dětem. Mají malé děti, ty to potřebují víc. Ale nedávno, po dalším převodu, jsem se rozhodl jít s kamarádem na koncert, abych se trochu rozptýlil. Valja, stejně jako já, byla v Itálii dlouho, ale dětem posílala jen 200 eur měsíčně a zbytek si nechávala pro sebe.
Nešetřila na sobě, cestovala a nechávala si dělat kosmetické zákroky. My dvě jsme byly úplně jiné. Tehdy mě ohromila: “Posíláš všechny peníze domů a ve stáří zůstaneš na ulici.” “Proč?” byla jsem překvapená. Zavolej jim a řekni jim, že se vrátíš natrvalo a budeš s nimi žít.
Uvidíte, jak se k vám budou chovat. Nejdřív jsem se jejím slovům zasmál, ale pak jsem se nad tím zamyslel. Večer jsem zavolal dceři: “Víš, můj zdravotní stav není dobrý. Přemýšlím, že se vrátím domů. Budu bydlet u tebe, protože jsi moje dcera.” – Mami, o čem to mluvíš? Mám dvě děti a můj manžel je temperamentní
. Nemůžu to udělat, je mi líto. Její slova mě hodně rozrušila. Však jsem také měla syna, který si na mém pozemku postavil prostorný dům. – Synu, už mě Itálie nebaví, chci se vrátit. Připrav mi pokoj.” – Jaký pokoj? Kde?” – zeptal se – “Ve tvém domě. Postavil jsi ho na místě našeho. Kde jinde mám bydlet?” – Mami, co tě to napadá?
Moje žena nebude bydlet u tchyně. A jak se mám starat o tebe, to je práce tvé dcery! Zavěsila jsem telefon a rozplakala se. Valja měla pravdu. Rozhodl jsem se, že svým dětem už nepošlu ani korunu.
Budu šetřit peníze na bydlení a na stáří. Teď už ani nevím, jak s nimi komunikovat. Kamarádka mi radí, abych syna a snachu z domu vystěhovala, protože pozemek podle dokumentů patří mně. Ale myslím si, že to je příliš, nemyslíte?
