Moji rodiče zestárli. Moje matka, která byla ještě pohyblivá, zvládala jednoduché úkony, jako je vaření čaje, ale měla potíže s takovými věcmi, jako je otevírání cukrovinek. Koupala se dlouho, asi dvě hodiny, a oblékání jí šlo pomalu. Bylo pro mě těžké ji pozorovat – hrdou ženu, která byla zvyklá na nezávislost.
Můj otec byl naproti tomu upoután na lůžko a odkázán na pomoc. Musela jsem mu pomáhat při každém jídle, trochu ho krmit a dohlížet na to, aby jídlo snadno rozkousal. Neúnavně jsem pracovala, abych nás všechny uživila. Ráno jsem připravovala jídlo, aby bylo vše k dispozici pro maminku.
Večery jsem trávila úklidem, praním, krmením otce a jeho ukládáním ke spánku. Můj osobní život prostě neexistoval – byla to oběť pro mé rodiče, kteří pro mě kdysi obětovali hodně. Tato rutina si však vybrala svou daň.
Mé zdraví začalo trpět: při zvedání otce mě bolela záda, emocionální stres se projevoval pláčem při sebemenší příhodě. Jednoho dne si toho všimla moje matka a ve chvíli hluboké introspekce navrhla, abychom je poslali do domova důchodců.
Neměla jsem slov, zmítala jsem se mezi povinností a únavou. Přesto jsem souhlasně přikývla. Začal jsem důkladně hledat místo, prověřil jsem mnoho zařízení z hlediska čistoty, kompetentnosti personálu a vybavení.
Moje kritéria byla přísná, ale nakonec jsem našla vhodný domov, kde byly dokonce houpačky a televize a personál tvořily laskavé a soucitné sestry. Přechod byl bezproblémový. V domově pro seniory panovala živá atmosféra, obyvatelé se účastnili různých aktivit a vzájemně se stýkali. Finanční podmínky byly dobré: část důchodu mých rodičů pokrývala léčebné výlohy. Můj zdravotní stav se zlepšil.
Obnovil jsem svůj společenský život a navštěvoval je každý víkend. Matce se v novém prostředí dařilo, sdílela s námi příběhy a televizní programy. O otce bylo také dobře postaráno. Tato zkušenost mě naučila, že někdy je nejlepším způsobem, jak se postarat o své blízké, svěřit je do dobrých rukou. Náš život se výrazně zlepšil tím, že jsem rozptýlila své obavy z pečovatelských domů.
