Nikdy by mě nenapadlo, že budu nucena vychovávat vnuka sama, bez cizí pomoci. Můj syn nemá své dítě tak rád, aby ho nechtěl ani vidět. Důvodem je, že jeho oblíbená žena zemřela při porodu. Rodiče mé snachy odmítli s dítětem komunikovat a můj Igor se mu vyhýbá. Víte, syn mu tu ztrátu připomíná.
Nejhorší na této situaci je, že si to vybíjí na mně. Považuje mě za zrádce, protože jsem dítě nedala do sirotčince. Chápu, že je to teď pro syna těžké, ale nebudu ničit osud malého dítěte, které je v ničem nevinně. Musím všechno udělat sama, protože je pro mého vnuka nebezpečné, aby byl sám s vlastním otcem. Souhlasím s tím, že můj syn je příliš mladý na to, aby se staral o dítě. Snažila jsem se s rodiči své snachy mluvit o sdílení odpovědnosti, ale nechtějí mě poslouchat. Nepovažují ho za svého vnuka, protože kvůli němu zemřela jejich jediná dcera. Budu mu muset nahradit matku a já už nejsem mladá.
Budu mu muset říct celou pravdu, ale tak, abych ho neurazila ani nezranila. Jak mám svému dítěti vysvětlit, že ho nikdo kromě mě nepotřebuje? Je to všechno tak složité, že se mi z toho točí hlava. Někdy si říkám, že jsem svým rozhodnutím udělala chybu. Přátelé mě podporují a nabízejí mi pomoc. Nemá však smysl spoléhat se na cizí lidi, protože ti nemohou své služby poskytovat pravidelně.
Nemohu zneužívat jejich laskavosti, protože by to negativně ovlivnilo náš vztah. Nyní žijeme normálně. Mému vnukovi jsou tři roky a na rodiče se zatím neptá. Je to velmi klidný a dobře vychovaný chlapec, což mě vlastně těší
. Nemohla jsem vydržet neustálé záchvaty vzteku a vrtochy, moje zdraví už není takové jako dřív. Mám obavy, že roli matky nezvládnu. Pokud můj syn tolik nenávidí vlastní dítě, znamená to, že jsem ho špatně vychovala, něco mi uniklo. Snažím se zahnat špatné myšlenky a věřit ve šťastnou budoucnost. Možná bych se měla přestat trápit.
