Před rokem jsem se oženil. Díky Bohu žijeme v míru a od té doby jsme se nikdy nepohádali. Rozhodli jsme se jet k moři. Prohlíželi jsme si hotelové pokoje a zjistili, že si to nemůžeme dovolit. Nemám tolik peněz. Po svatbě jsme se s manželem rozhodli, že si našetříme peníze, abychom si v létě mohli dopřát pořádnou dovolenou.
Jenže manžela brzy vyhodili z práce a my začali utrácet za jídlo a komunální služby. Před třemi měsíci se nám podařilo jet na víkend do Evropy, na pár dní na dovolenou, ale pak jsme si pronajali ty nejlevnější pokoje.
Dovolenou jsem platila ze svého. Jednoho dne mi manžel řekl, že se v penězích vyzná, a dodal, že bude platit jen za sebe, a navrhl mi, abych si půjčila peníze od rodičů nebo od kamarádek.
Moji rodiče byli v obraze: matka řekla, že manžel je povinen platit i za svou ženu. Před svatbou jsme se dohodli, že si nikdo od nikoho nepůjčí. Můj manžel navrhl, že si půjčí peníze od své matky. Rozhodla jsem se poslechnout jeho rady a požádala jsem tchyni. Na to mi odpověděla, že ona sama jede k moři, a pokud nemám peníze, nemám si dovolenou dovolit.
A svým přátelům si stěžovala, že jsem žebračka a že žiju na manželových zádech. Cítila jsem se špatně, protože jsem nebyla chudá: pracovala jsem a celý svůj plat jsem utratila za jídlo a zaplatila komunální služby. Výsledkem bylo, že jsme jeli k moři, ale musela jsem manželovi vrátit 30 tisíc, jinak bych musela platit úroky.
Během cesty jsem o té situaci přemýšlela, protože v normálních rodinách se to nestává. Nebyla jsem moc šťastná, protože jsem si uvědomila, že teď mu budu muset vracet výplatu. Proč potřebuji takovou dovolenou? Vlastně přemýšlím o tom, že náš vztah ukončím.