Nemají jedinou fotku všech tří. Vždy je pořídil Andrej, jeho otec nebo matka. Čegemské vodopády, park v Nalčiku, hora Elbrus. A tady, v náručí milovaných, tady – zimní jižní slunce se jim dívá do očí… to je pro všechny obvyklé každodenní štěstí. Ale oni za ním chodili už 27 let. Každý z nich sám. Tři osamělí lidé, kteří znovu našli své štěstí jeden v druhém, na této planetě, v tomto životě.
Překročím práh tohoto domu, který se nedávno stal útočištěm zázraků, a spatřím je všechny tři. Jsem si jistá, že tak to má být. Andrej podpírá dveře zády: rád stojí, jeho matka Alla vaří čaj a otec Slava je sotva vidět někde vzadu. Teď jsme v Nalčiku a otec je v Beerševě (Izrael). My si povídáme, on mlčí, poslouchá. Vidíme, jak občas kouří a vzdychá. Slyšíme hlavně slova: “Teď už nikdy neztratím kontakt se svým synem. Jsme spolu navždy.” V tu chvíli mě napadá, kolik toho ještě musí dohnat.
Alla si bude navždy pamatovat 15. prosinec 1985. Tento den se jí pevně vryl do paměti. Prokletá kamna v domě, dřevo, které se muselo naštípat, aby bylo teplo, Slávka, která tam nebyla. Byla v sedmém měsíci těhotenství. Bylo to komplikované, dvakrát byla napojena na přístroje. Alla vzala sekeru do rukou, rozmáchla se s ní a uvědomila si, že se něco pokazilo. Její porod začal předčasně. Další tři dny uběhly v zapomnění. Dítě nikdy neviděla, necítila, nedržela v náručí, nepřiložila k prsu. Slavík přišel později, ale nebyl střízlivý. Nechtěla ho vidět. Lékaři ohlásili smrt dítěte. Byl to chlapec. Allu si matka odvedla domů a se Slavíkem se rozešli.
– Dlouho mě trápily výčitky, že jsem syna neviděla, že mi ho ani neukázali, že se všechno stalo tak náhle… Napadlo mě, že to možná byla chyba, ptala jsem se rodiny, hledala svědky. A pak už jsem jen šla do kostela a zapálila svíčku za odpočinek.” Později se ke Slavii vrátila. Byly večery, kdy myslela na dítě, připomínala si, že synovi už budou dva, tři, čtyři roky… Manžel ji prosil, aby se netrápila. Stalo se, co se stalo.
Slaviini rodiče tehdy emigrovali do Izraele. Často je navštěvoval a brzy začali mluvit o možné emigraci. Zatímco probíhalo období shánění dokumentů, jeho matka v Beerševě onemocněla. Prodělala mrtvici. Ve stejnou dobu onemocněli v Nalčiku i Allaho rodiče: byli už staří. Ani ona, ani on nemohli odejít od nich. A tak se jejich cesty opět rozešly.” Dozvěděl jsem se o jeho životě v té zemi. Řekli mi, že je osamělý, že také ztrácí zdraví, že si věk vybírá svou daň. Ale pro mě to byla část života, která už pominula.
Alla se vdala. Se Slavkem se samozřejmě rozvedla. Její rodiče zemřeli a také její příbuzní jeden po druhém umírali. Zůstal jen její nemocný bratr. Sdílela s ním malý byt. To byl konec jejího osobního života. Vzdala se sama sebe. Její štěstí skončilo. 110 lidí, sedm skupin v izolaci, nikdo zdravý, kolem “mlýnek na maso”. Andrii má vrozenou diagnózu dětské mozkové obrny. Z porodnice ho okamžitě poslali do specializovaného zařízení. Co mu zůstalo v paměti? Operace nohou v sedmi letech a potom už žádná rehabilitace. Jeho končetiny zůstaly pokroucené. Silvestrovské oslavy, kdy na postižených nohách vystupoval na pódium; vůně jídla v dětském domově
; nájezdy s chlapci přímo z okna a týdenní přespávání; chůva, jedna pro skupinu 24 chlapců… Ředitel dětského domova, který zakazuje psát dopisy rodičům, které byly uloženy v průkazu z porodnice. Jsou to dopisy, které se obvykle po jednom vracejí odesílateli. Později se dozvěděl, že dům byl zbourán… Často si představoval nejdražší a nejbližší osobu na světě – svou matku: její hlas, vůni, barvu vlasů, povahu. Jaká byla? Z nějakého důvodu se nikdy nezmínil o svém otci.
Andrii si dobře pamatuje, jak snil o počítači. A nakonec ho dostal. Stalo se tak, když si na něj sám vydělal, když pracoval jako konzultant v obchodě s hardwarem. Chtěl žít nezávislý život. Ale jak to mohl dokázat řediteli dětského domova?
Řekli mu, že za zdmi dětského domova ho nikdo nepotřebuje, že ho zabijí, že jeho život je odsouzen k zániku. Navíc mu odmítli dát peníze přidělené státem. A hlavní rána přišla, když byl ve svých 26 letech převezen do uzavřeného ústavu – psychoneurologického internátu. Verdikt zněl: neschopen práce. Zřejmě to bylo pro všechny jednodušší. Samozřejmě kromě Andreje samotného.
V dětském domově dostal jméno Andrej. Z nějakého důvodu mu ponechali matčino příjmení – Guzev. On se tomu bránil. Všichni ho přitahovali: jeho modré oči, jeho čistá duše, která nikdy neskrývala přestupky, jeho víra. V tomto životě je možné všechno! Andrij se vzepřel, zvedl všem podporu, zapojil i místní média. Snažil se všechny “namydlit”: ministra i ředitele ústavu, který mu měl být tolik let domovem. Nebylo to snadné, ale v některých ohledech se mu to podařilo. Dostal povolení žít v rodině s opatrovníky. Byla to početná rodina bakuánských adventistů sedmého dne. Ti chlapce v sirotčinci navštěvovali. Když se mu podařilo vymanit, dělal si, co chtěl.
