Po svatbě žila dcera se zetěm v domě mé matky, který odkázala vnučce pod podmínkou, že až se dívka vdá, dostane dům. Zpočátku se jim tam žilo dobře, ale stáří domu se projevilo: některé zdi byly doslova prohnilé a okna se občas vlivem větru rozbila. V důsledku toho se manželé rozhodli začít šetřit peníze, aby se mohli přestěhovat do vlastního domu, do města, do lepšího a spolehlivějšího domu.
Dcera však nepracovala a zeťův plat nestačil na to, aby si co nejdříve našetřil na nový dům. Na radu své dcery jsem se rozhodla dům prodat. Našla jsem kupce, peníze jsem dala dceři a zeťovi a ti už kupovali svůj dům. Chystala jsem se sbalit si věci a přestěhovat se k nim, když se mě dcera zeptala, kam jdu.
Tak jsem jí řekl, že se stěhuji k vám, kde jinde bych mohl bydlet? Tak řekla, že jejich nový dům je malý. Byla tam jedna ložnice pro ně, jedna pro dítě a obývací pokoj pro hosty z jiných měst, aby tam mohli bydlet, takže pro mě tam prostě nebylo místo. Výsledkem bylo, že jsem se musela přestěhovat do domu své matky, i když se tu necítím úplně dobře, ale nejvíc mě mrzí, že mi to udělala moje vlastní dcera“499” frameborder=”0″ allowfullscreen=”allowfullscreen”>
