Dvě ženy připravovaly v kuchyni chutné jídlo a čekaly na svého milého a blízkého hosta. Nikita měl dorazit každou chvíli. Jeho matka a babička připravovaly různé pokrmy. Chlapec nastoupil do vojenské školy a byl na prázdninách. Zoja Andriivna si všimla, že jim došel vnukův oblíbený čaj. -“Julie, nemáme žádný čaj, c
o kdybys běžela nějaký koupit, než se Nikita vrátí domů?” navrhla Zoja Andriivna. Julie běžela do obchodu. Zoja Andrejevna se rozhodla uklidit obývací pokoj. Narazila na starou fotografii svého muže. Povzdechla si, vzala fotografii a objala ji.
Vzpomněla si na hroznou fotku ze svého života. Její manžel Nikita byl voják a žili v uzavřeném městě. Zoja Andrejevna pracovala jako prodavačka v obchodě s potravinami. Toho dne spěchala domů, chtěla připravit slavnostní večeři pro manžela a tchyni. Když se její manžel vrátil domů, byl vážnější než obvykle.
“Zojo, sbal mi věci,” přikázal. – “Kam jdeš? Připravil jsem večeři, pojďme se najíst. Všechno mi řekneš u stolu, mám pro tebe taky nějaké novinky.” – “Není čas, večer odjíždím. Posílají mě na hranice do Afghánistánu, – povzdechl si muž.
-Ne! To není možné! Do války nepůjdeš, nedovolím ti to,” křičela Zoja. Tchyně ji objala a snažila se ji uklidnit, zatímco Nikita si sám balil věci. “Musím jít, přísahal jsem vlasti,” ospravedlňoval se. – “Jsem těhotná,” řekla Zoja tiše. Nikita svou ženu objal. Byl rád, že tu zprávu slyší, Nikita si děti přál už dlouho, ale nevyšlo to.
– “Slibuji, že se vrátím živá a zdravá. Nikita políbil svou ženu a její bříško. Zoja Andriivna už svého manžela nikdy nespatřila. Její vnuk šel v dědečkových stopách. Ve vnukovi neslyšela duši, viděla svého Nikitu, který se vrátil. – “Jsem doma!” křičel Nikita u dveří.
