Bylo mi 17 let, když se moje matka podruhé vdala. Nějak jsem se okamžitě ocitl v pozadí – láska nebyla pro mě. Mohla jsem jít na týden bydlet ke kamarádce a pak se vrátit domů, nikdo se neptal, kde jsem a co dělám, vrátila jsem se živá a zdravá.
Zkrátka po roce jsem se seznámila s přítelem a pak se to jednoho dne stalo… Měla jsem přítele, se kterým jsem chodila, a on měl velkou partu kamarádů a kamarádek, se kterými jsme chodili na diskotéky, jezdili k moři, na hory a prostě trávili čas. Bylo to zábavné a zajímavé, a co jiného člověk potřebuje, když je mladý?
Ale tenhle kluk byl přes všechna svá pozitiva a naše vzájemné sympatie trochu nevyrovnaný, zvlášť když byl ve veselém rozpoložení, hned se začal se všemi hádat, vyvolávat konflikty a vyžadoval, abych ho ve všem poslouchala. Připadala jsem si jako v kleci – rodiče mě nepotřebovali, chlap, který vycítil mou závislost na něm, mě zneužíval a já nevěděla, kam jít, i když už jsem přemýšlela o různých plánech – všeho nechat, někam odejít a začít žít sama.
A jednou jsme jeli kempovat s velkou skupinou – bylo nás asi dvacet – přátelé, kamarádi, přátelé přátel – více než čtvrtina přítomných byla pro mě nová. A mezi nimi vynikal jeden mladý muž, malý, zavalitý, silný, tichý a nevýrazný. Když jsme dorazili do lesa, jak už to tak bývá, muži měli plné ruce práce s masem a stany, dívky s přípravou a občerstvením. A já jsem viděla, že mě ten kluk pozoruje, ale nevěnovala jsem tomu pozornost – byla jsem docela solidní holka – statné přesýpací hodiny, všechno se mnou bylo – hodně lidí se na mě dívalo.
A k večeru už všichni slavili (jeden z přítomných měl narozeniny) a můj mladík se zase začal hádat. Nejdřív se s někým pohádal, pak se pohádal se mnou a pak na mě začal ukazovat: jdi tam, udělej tohle, pojď ke mně, jdi ode mě pryč. Unavil mě tak, že jsem se otočila, šla do lesa, sedla si na pařez a pevně se rozhodla, že se musí něco změnit, už se s ním nechci scházet a nechci žít doma a vůbec jsem byla ze všeho unavená, co dělat, jak žít dál?
A pak ke mně přišel ten robustní chlapík, požádal mě o dovolení sednout si vedle mě, představil se jako Jaroslav a na něco se mě zeptal.Nějak jsme se dali do řeči, smáli se a povídali si tři nebo čtyři hodiny. Přinesl nám ze stolu nějaké jídlo, položili jsme se na trávník a bylo to tak dobré! Seděli jsme spolu a povídali si…
Všichni v táboře se už uklidnili, rozložili se ve svých stanech a my jsme si povídali dál – o životě, o všem možném. Ukázalo se, že je to voják – vystudoval místní vysokou školu, důstojník, na dovolené před odjezdem na místo určení, podle rozkazu na druhém konci země. Vyprávěl jsem mu o svém životě a o svých plánech něco změnit. Dobře jsme si popovídali.
Druhý den večer jsme šli domů. Přivezli mě domů, nechali mě před vchodem, sedla jsem si na lavičku, nechtělo se mi domů, a pak ke mně najednou přišel Jaroslav, sedl si vedle mě, tři minuty mlčky seděl a zeptal se: Vezmeš si mě? Potřebuju ženu a ty jsi hezká, veselá, vidím, že jsi ekonomická žena, a navíc je to větší zábava, když spolu někam jedeme, kde jsme ještě nikdy nebyli.
Také jsem mlčel, díval jsem se na něj, v jeho očích byla taková naděje a já si říkal – co můžu ztratit? A řekla jsem, že vyjdu ven. Byli jsme zapsáni velmi rychle. Řekla jsem to mamince a ta byla šťastná – vzít si důstojníka byl největší sen mnoha dívek a jejich matek. Nic jsme si nepřipravovali, měla jsem lehké šaty od maturity a podepsali jsme to, seděli jsme všichni čtyři – já, manžel, maminka a nevlastní otec (Jaroslav měl v rodině už jen jednoho bratra, ten nemohl přijít).
A začal rodinný život. Jaroslav se ukázal jako velmi milý, jemný a pozorný muž. Dokonce ani to ne – muž s velkým M. Nezvedla jsem jediný kufr, nenosila žádné závaží, chránil mě ve všech směrech a já se snažila zařídit si život. Ano, život vojáka není žádný cukr – to je samostatná písnička -, ale jak jsem později zjistil, bylo štěstí, že sloužil ve městě, a ne v nějaké zapadlé, zapomenuté posádce.
Našla jsem si práci – pracovala jsem jako prodavačka a život šel dál jako obvykle. Nebudu popisovat, čím vším jsme si prošli, řeknu jen, že jsme manželé už 15 let, svého muže zbožňuji, on mě také nosí na rukou, máme syna, kterého jeho otec velmi miluje.
Manžel má za sebou úspěšnou vojenskou kariéru a já jsem s jeho pomocí a podporou vystudovala vysokou školu a našla si dobrou práci. Jsme opravdu šťastní a někdy se přistihnu při myšlence – co by se stalo, kdybych ho tehdy odmítla?
A při té myšlence mě polije studený pot. Myslím, že jsem měla prostě štěstí, nebo jsem tehdy nějak cítila, že by mi s tím člověkem nebylo dobře a příjemně, anebo jsem prostě tak moc chtěla něco ve svém životě změnit, mít vedle sebe někoho, kdo mě potřebuje, že jsem vynaložila veškeré úsilí, aby se to konečně stalo… Tak se to stává; jsem vděčná osudu, že mi tehdy řekl správné rozhodnutí.
