Toto je příběh o mé dceři. Teď tu sedím a nechápu její stížnosti na všechny kolem. Bydlím v jiném městě a její tchyně s nimi nežije. V den, kdy dala výpověď v práci kvůli těhotenství, měla k dispozici 9 měsíců. Během této doby si mohla pro dítě udělat cokoli.
Dcera se těch 9 měsíců spoléhala na mého zetě, který pracoval pro tři lidi. Ten jí slíbil, že jí vše připraví k propuštění. Měl si od sestry půjčit postýlku, kočárek, vaničku. Zakázal jí kupovat věci, vidíte, bylo to špatné znamení. V den propuštění bylo všechno vzhůru nohama. Nikdo si pro ni nechtěl přijet.
Dcera požádala manžela, aby si vzal dovolenou nebo volno, a v důsledku toho pro ni přijel pozdě v pracovním autě. Při propouštění ji nikdo nevyfotil, protože zapomněli fotoaparát. “Přišla jsem domů, byla jsem úplně rozhozená. Všechno bylo v nepořádku.
V dětském pokoji byl nepořádek. Byl tam jen název školky, žádné dětské věci tam nebyly. Nebyla tam žádná postýlka, jak bylo slíbeno. Později přijela moje dcera, byla naštvaná, že pro ni a jejího syna není nic připraveno. No, co chtěla, co čekala? Že se postýlka smontuje sama? Vždyť ji nikdo ani nepřivezl, aby ji sestavil.
Jediné věci, které jsem pro dítě měla, byly ty, které jsem dostala při propuštění z nemocnice. Celkově jsem běhala po obchodech, abych nakoupila alespoň plenky. Švagr jel k sestře pro postýlku. Když ji přivezl, ukázalo se, že ji vzal z garáže. Byla strašně špinavá a on ji přinesl do domu s malým dítětem. Nejvíc mě rozčilovalo rozhořčení mé dcery:
co si celých těch devět měsíců myslela? Proč si myslela, že se všechno objeví hned první den po propuštění, když pro to nic neuděláte? I poté, co jsem jí pomohla nakoupit věci, se na mě dcera stále zlobí. Možná jsem pro ně měla udělat víc.
