V naší rodině vždy platilo, že muž pracuje a žena se stará o domácnost. Zdálo se mi to správné a Jaroslav mi hned dal najevo, že jeho žena by se měla starat o pohodlí a pořádek v domě. “A co seberealizace?” zeptala jsem se, když jsme se ještě připravovali na svatbu.
“Žena má nejdůležitější poslání na světě – vychovávat děti a vytvářet pohodlí. Nemusíš myslet na vydělávání peněz ani na vnější problémy,” odpověděl. Představil mi svůj obraz rodinného života tak krásně, že jsem mu uvěřila. Opravdu jsem chtěla být ženou, kvůli které muž spěchá domů.
Po svatbě jsem začala zařizovat dům. Vařila jsem složitá jídla, uklízela a starala se o každý kout našeho bytu. Jaroslav byl spokojený a chlubil se mnou svým přátelům. Všechno bylo jako z dokonalého filmu o americké rodině. Ale s narozením mého syna se všechno změnilo.
Začalo být těžké stíhat domácí práce. Viděla jsem, že můj manžel je zklamaný, i když to neřekl nahlas. Tak jsem si přeorganizovala den, abych všechno zase stihla. Jaroslav si moc přál druhé dítě, ale já se bála. Věděla jsem, že se dvěma dětmi to bude ještě těžší. Nakonec mě ale přesvědčil a já porodila dceru. Své děti jsem milovala, ale teď jsem neměla čas starat se ani o sebe.
Postupně jsem ztrácela kondici a přibírala na váze. Jaroslav si mě přestal všímat a jednou mi řekl: “Teď se tě stydím ukázat kolegům. Jejich ženy jsou jako obrázky a já jsem jako teta. Tato slova mi zlomila srdce. Plakala jsem celé dny a noci. Vždyť jsem se snažila kvůli němu, kvůli naší rodině.
Ale na ničem z toho už nezáleželo. Nedávno jsem náhodou zjistila, že má poměr s kolegyní. Byla to poslední kapka. Rozhodla jsem se odejít. Až si najdu novou práci, vezmu s sebou malé děti. V takovém manželství už nechci žít. Měla bych tento krok udělat? Co byste dělali na mém místě?
