Když píšu tyto řádky, zaplavuje mě hluboký smutek, který se nedá vyjádřit slovy. Bolí mě to, ale závidím ženám, které mají dcery. Mít dceru je pro ženu skutečným požehnáním, zatímco syn je úplně jiná záležitost. Donedávna jsem o tom nikdy nepřemýšlela, protože jsem vychovávala jediného syna a všechno mezi námi bylo v pořádku.
Vzpomínám si, jak jsem byla šťastná, když jsem se stala matkou. Vychovala jsem ze svého syna hodné dítě a dala mu vše, co jsem mohla. Obětovala jsem nespočet bezesných nocí, nesnězeného jídla a osobních radostí, aby se mu dostalo toho nejlepšího.
Nejdůležitější je, že jsem byl vždy šťastný, když jsem věděl, že mám syna, který bude pokračovat v naší rodině a stane se mi spolehlivou oporou. Z mého syna vyrostlo milé a poslušné dítě, které se mnou rádo trávilo čas. Když se oženil, oslovila jsem jeho nevěstu a nabídla jí jakoukoli radu nebo pomoc, kterou by mohla potřebovat. Její odpověď mě však ranila a zmátla. Moje snacha se zasmála a řekla, že kdyby něco potřebovala, požádá vlastní matku a rozhodně by mě nikdy nežádala o pomoc nebo radu.
Tehdy jsem jejím slovům nepřikládala velký význam, ale později jsem začala chápat, co tím myslela. Po svatbě se můj syn a jeho žena přestěhovali do vlastního bytu na druhém konci města. Navštěvovali mě jen zřídka a Iryna se synem za tu dobu přijela jen jednou nebo dvakrát. Nikdy mě nepozvali k sobě domů, ale když se mi v kuchyni rozbil kohoutek, musel jsem syna požádat o pomoc.
Přišel to opravit, ale když se druhý den kohoutek znovu rozbil (syn něco vyvrtal), syn to odmítl znovu udělat s tím, že je to příliš daleko na cestu. Místo toho mi syn navrhl, abych si najal profesionála.
Když se mi narodila vnučka, její rodiče mě nepozvali na návštěvu s tím, že nechtějí dítě vystavovat žádným bacilům nebo infekcím. Ve skutečnosti mě ale považují za cizího člověka, ne za milovaného člena rodiny – proto mě nepozvali. Dříve se syn zajímal o můj život a vždy se mnou udržoval kontakt, ale teď mi jen zřídkakdy zavolá nebo mě přijde navštívit.
Zdá se, jako by se mi syn úplně vzdálil. Chápu, že mě snacha nemusí mít ráda jako matka, ale zejména chování mého syna mě překvapuje a zraňuje. V duši cítím těžký smutek, který nedokážu vyjádřit slovy. Nikdy jsem si nemyslela, že mít syna může být jako prokletí.
