Stalo se, že Marinin manžel zemřel, když byly jejich synovi dva roky. Byl alkoholik, opil se, řídil a nakonec havaroval. Po této tragédii musela pracovat za dva, aby mohla syna vychovávat. Po mnoha letech tvrdé práce byla Marina povýšena, a tím se jí zvýšil plat.
Nyní si mohla dovolit mnoho věcí, které si dříve dovolit nemohla. Měla dost peněz i na to, aby mohla šetřit a zároveň léčit svého syna. Kdyby tedy přišla o práci, měla by vždy peníze v zásobě, na několik měsíců dopředu, než se stane nezaměstnanou
. Když si našetřila slušnou částku, rozhodla se koupit byt, i když malý. Nejvíce jí však pomohlo to, jak pomohla svému synovi, kterému v té době bylo již 22 let. Potkal se s osudem a chtěl bydlet sám, a tak mu tento byt darovala. Uplynul čas, synovi je dnes třicet, stále žije se svými dětmi a manželkou v jednopokojovém bytě, který mu darovala jeho vlastní matka, a nedávno jí to řekl:
-“Ty, pochop, naše rodina je už velká, už se sem nevejdeme, tak ten tvůj prodáme. -“Kostiku, synu, já jsem stará ženská. Musíš taky pochopit, že nemám nic než důchod.
Jestli chceš větší byt, vyměníme si ho, ty se nastěhuješ do mého dvoupokojového bytu a já budu bydlet v tvém. Kosťa byl proti tomuto nápadu, říkal, že prodejem dvou bytů si může koupit třípokojový byt. O rok později se s matkou stále hádají o její byt. Babička “šetří” svůj byt pro vnoučata a ta se tísní v jedné místnosti s rodiči. Marina Vladimirovna lituje způsobu výchovy svého syna. Celý život pracovala, aby mu dala všechno. A on se ukázal jako nevděčník a chce matku vyhodit.