Přijeli jsme oslavit narozeniny našeho kmotřence Váni. Bylo mu 10 let. S manželem jsme se rozhodli, že nebudeme lakomí, a koupili jsme mu drahý tablet. Dítěti se dárek líbil a celý večer si ho prohlíželo. Když jsme mu dárek předali a posadili se ke stolu, matka mého kmotřence řekla: “Možná byste mu k Vánocům mohli dát počítač, protože tablet nepotřebuje.
Já si ho vezmu pro sebe. Můj manžel byl překvapen drzostí té ženy. Marie nebyla Váňova skutečná matka. Jeho skutečná matka tragicky zemřela. Jeho otec se rozhodl, že jeho syn potřebuje matku, a tak si ji vzal podruhé. Nikdy jsem tu ženu neměla ráda.
Vždycky Váňu urážela. Mohla ho na hodinu zavřít do kouta nebo ho nechat vyhladovět k smrti a otec to věděl, ale mlčel. Bylo to pro něj lepší, byl od rána do večera v práci a dítě bylo s jeho ženou. Také věřil, že když ho potrestala, tak si to jeho syn zasloužil. Vanka si naopak na matku vzpomněl a moc se mu po ní stýskalo. Jednou mi vyprávěl, že Marie nosila matčiny šaty a smála se:
“To byl její starý styl. Oblékala se tak strašidelně. Teď už chápu, proč na ni manžel moc nevzpomíná.” Někomu to říkala do telefonu. Váňa všechno slyšel a bylo mu matky líto. U stolu si Marie zase dobírala dárek: “Dala jsi mé dceři k minulým narozeninám teplákovou soupravu.
“Myslel jsem, že nevíš, jaký je rozdíl mezi dětmi. Manžel jí opatrně odpověděl, že Vanka je víc než jen náš kmotřenec. A její dcera s námi není ani příbuzná. Naopak nám měla poděkovat, že se k její dceři chováme stejně dobře jako k Váňovi. Nikdy jsme ji od něj neoddělovali. Než jsme odešli, připomněla nám počítač. “Takže máme čekat počítač k Vánocům? Jde o to, že Marina jde do deváté třídy, potřebuje ho ke studiu.
A Váňa ho bude brzy potřebovat taky. Maria si myslela, že jsme nějací oligarchové. Měli bychom koupit počítač našim dětem a pak myslet na ostatní. Neměla strach o Vaňku, ale o svou nešikovnou dceru. Manžel jí odpověděl, že by si mohla odhrnout ret.
