Můj soused už několik let po sobě slaví Vánoce sám. Jeho děti nechodí, manželka mu před několika lety zemřela. Jeho syn po smrti matky odešel do zahraničí a dcera žije v jiném městě. Každé z dětí má svůj vlastní život, rodinu, na otce si ani nevzpomínají.
Našemu sousedovi je sedmdesát let. Je to velmi milý člověk, navzdory svému věku se vždy snaží být nápomocný. Vždycky umí správně poradit, protože má za sebou spoustu životních zkušeností. Naše děti milují jeho vyprávění a vždycky k němu spěchají na návštěvu. Po smrti své ženy je den ode dne slabší a slabší. Je mi líto osamělého dědečka, na kterého si děti ani nevzpomenou.
My s manželem se zase snažíme pomáhat, jak jen můžeme, alespoň svou přítomností, aby se necítil osamělý. Děda Vova neustále se slzami v očích vzpomíná na své děti, které mu nahrazují cizí lidé. Naposledy děti přišly za maminkou. Děda Vova děti požádal, aby ho vzaly s sebou, protože sám to nezvládne, a ony mu slíbily, že mu budou často chodit pomáhat. Od té doby ho však nikdo nenavštívil. Tomu nerozumím.
To je dětem opravdu tak lhostejné, jak se jejich otci daří?Je to nejbližší osoba v jejich životě. A o těchto Vánocích ležel dědeček Vova doma nemocný. Manžel, děti a já jsme ho jeli navštívit a oslavili jsme tento den s ním. Děda Vova opět plakal a děkoval nám za pomoc, protože si na něj alespoň někdo vzpomněl a pomohl mu.
Druhý den mi zavolal a řekl, že dům přepíše na mě, protože jsme mu pomohli víc než jeho vlastní děti, aby dědictví neviděly. Řekla jsem mu, že nic nepotřebujeme, že naše pomoc je nezištná, ale děda Vova se rozhodl. My jeho majetek nepotřebujeme, máme dost svého! Je k nám a ke všem dobrým lidem velmi laskavý, za ta léta jsme se mu stali podobnými
