Se Sergejem jsme se vzali před patnácti lety. Hned jsem si uvědomila, že s tchyní nikdy nebudeme mít dobrý vztah. Dlouho jsme se Sergejem neměli žádné děti. Naštěstí byl podnikatel, pracoval jako ředitel úspěšné firmy, takže jsme se nechali vyšetřit, vyléčit a život nás brzy odměnil synem a dcerou.
Já jsem děti vychovávala a manžel pracoval. S tímto schématem jsme byli spokojeni. Moje matka žila v jiné zemi, takže jsem od ní žádnou pomoc nečekala. Ale tchyně mi prostě pomáhat nechtěla.
Neměla mě ráda a vnoučat si nevšímala. Před patnácti lety si myslela, že jsem jejího syna nehodná, myslela si, že jsem s ním jen kvůli penězům, seznamovala ho s dcerami bohatých rodičů, ale Sergej si vybral mě. Jednou večer, když jsem se vrátila domů, našla jsem na nočním stolku vzkaz a všimla si, že byt je prázdný a Sergejovy věci tam nejsou.
Opustil mě i děti. Byl napsaný na kousku papíru: “Mám jinou ženu. Jsi silná žena, zvládneš to. Pokud to dokážeš, odpusť mi. Nehledej mě. Zavolala jsem mu, telefon byl odpojený. Odešel a nenechal mě tu s ničím. Nezaznamenala jsem žádné změny v jeho chování.
Ani jsem nevěděla, že má jinou ženu. Rozhodla jsem se zavolat tchyni: “Za všechno můžeš ty! Od začátku jsem věděla, že to takhle dopadne, proto jsem byla proti. Pořád nechápu, za co můžu já. Jasné je jen to, že jsem zůstala bez ničeho – i se svými dětmi.
Vůbec jsem netušila, jak je budu živit, z čeho budeme žít! Vzpomněla jsem si, že než jsem se vdala, živila jsem se psaním seminárních a diplomových prací. Dělala jsem to..
. A za pár měsíců zazvonil zvonek u dveří. Otevřela jsem dveře a v nich stála tchyně a naříkala, že si je manželova nová vyvolená omotala kolem prstu, okradla je a zmizela a nenechala jim nic, stejně jako nechala mě. Tchyně mě požádala, abych ji nechala chvíli doma. A já teď nevím: mám udělat totéž, co kdysi udělala ona mně, nebo jí mám odpustit?
