Juliin Vasyl byl velmi slabý a ještě měsíc byli pod neustálým lékařským dohledem. Profesoři nedávali žádnou naději. Ale Julii hned řekli, že ze zdravotních důvodů rozhodně nesmí mít děti. “Ach, rozumějí ti odborníci něčemu?
To je můj jediný sen. Proč žít, když ne pro děti? Dívka se dlouho neodvažovala jít na vyšetření, až do poslední chvíle, jako by svůj zázrak chránila před cizími lidmi. Opravdu se chtěla stát matkou. Naštěstí těhotenství i samotný vzhled malého života obavy lidí v bílých pláštích neopodstatňovaly. Yulia vše přežila a nakonec se stala matkou.
Měsíc bojovala o život svého syna a nakonec byli propuštěni. Už žádné překvapení! Tentokrát vás Bůh zachránil, příště můžete nechat toho svého sirotkem,” poučil ji lékař. Yulia věděla, že měla velké štěstí na svůj dětský recept, a tak byla osudu velmi vděčná za možnost mít mateřské štěstí. První rok proletěl bez povšimnutí.
Julie se jako obvykle vydala na procházku s Vasilijem. Byl to den jako každý jiný, ale Julia měla nepříjemný pocit. Neustále kontrolovala, jestli má s sebou dudlík, pleny, vodu. Zdálo se, že má všechno, ale kde se vzala ta nevysvětlitelná úzkost? “To bude tím počasím,” pomyslela si. Skutečně, bylo nesmírné horko. Julie s dítětem seděla na lavičce, a zatímco dítě v kočárku sladce chrápalo, ona byla ponořená do svého oblíbeného románu.
“Promiňte, děvče, můžete mi pohlídat dítě? Potřebuji na dvě minuty odejít. Julie vzhlédla a uviděla před sebou anděla. Světlé vlasy, modré oči a veselý úsměv. “Ano, samozřejmě,” souhlasila Julie bez váhání a ztratila veškerou ostražitost. Dívka vypadala asi na rok, stejně jako její Vasja, možná o něco mladší. Yulia zvedla Maniunju. “Kéž bych měla takovou dceru,” pomyslela si Yulia.
Mezitím uplynuly dvě minuty, deset minut, půl hodiny, hodina, ale matka stále chyběla. Yulia se začala úzkostlivě rozhlížet, ale matka dívky nebyla nikde k nalezení. Vašík začal v kočárku pištět a probouzel se. “Panebože, jak je to možné?” Najednou si uvědomila, že dítě někdo opustil a basta. Spěšně se vydala k nejbližšímu pozemku.
Tam Julie rychle sepsala okolnosti toho, co se stalo, a o hodinu později přijeli zástupci dětského domova a holčičku odvezli. Holčička se Julii ovinula kolem krku, hořce plakala a tiskla se k ní. Ženy z dětského domova odváděly holčičku s chladným, povýšeným pohledem, ale ta se zmohla jen na to, že se dotkla dlaní její tváře a zašeptala něco jako “maminko”.
Celou noc se Julie točila jako na obrtlíku a myslela na dívku. Čekala, až přijde ráno. “Co jsem to udělala, je to moje dcera, cítím to. Adoptuji holčičku,” rozhodla se Julie šťastně sama pro sebe. Všechno se v ní zachvělo, když jí manžel po bezesné noci navrhl totéž:
“Dobrý den, volám kvůli té holčičce, kterou její matka včera nechala v parku.” “Dobrý den, volám kvůli té holčičce, kterou její matka včera nechala v parku.
