Sergej Levickij má dovolenou. Velmi důležitý svátek. Dnes je jeho první den ve škole. Maminka upekla dort. Táta nafoukl balonky a na zeď pověsil plakát s nápisem “Šťastné 1. září!”. Babička položila na stůl zbrusu nový glóbus jako dárek pro vnuka. Všichni se těšili na návrat prvňáčka a byli velmi vzrušení. “Vítej,” přivítala Sergej celou rodinu. “Tati, víš, co jsem dnes zjistil?
Ukázalo se, že můj dědeček Vasyl je hrdina! Rodiče se na sebe podívali: – Paní učitelka nám o tom řekla v první hodině. Děti mi zatleskaly. A pak jsme se šli podívat na jeho fotografii. Visela na zdi. “Asi jsem se bál, že se přiznáš,” byl tatínek v rozpacích, “protože jiné děti tak hrdinského dědečka nemají, ale ty ano.
“Dáme si čaj a koláč,” změnila babička rychle téma. Všichni se společně posadili ke stolu. Ptali se Sergej na první školní den. Bylo to veselé a hlasité.
Den se chýlil ke konci. Prvňáček se uklidnil. Otec se zamračil a vyšel na dvůr. Posadil se na verandu. Vesnice, kde rodina Levyckých dlouho žila, nebyla příliš velká. Všichni se navzájem znali. Když bylo malému Oleksijovi asi deset let, jeho otec Vasyl nebyl posledním mužem ve vesnici. Všichni ho měli rádi a vážili si ho. Jednoho dne se vracel ze zimního rybolovu. Led na řece ještě nezamrzl. Všiml si dvou sousedních chlapců, kteří se potáceli v ledové díře.
Bez váhání k nim přispěchal. Jednoho z nich okamžitě vytáhl a druhý se ponořil pod led. Potopil se a zachránil druhého chlapce. Sám sotva přežil. Rybáři, kteří ho sledovali, mu pomohli ven. Poté se mu udělalo velmi špatně, ale přežil. Byl vyznamenán medailí a dokonce dostal poukaz do přímořského sanatoria. Oleksijův otec byl ve vesnici velmi vlivnou a váženou osobou.
Tak ho znali jeho spoluobčané z vesnice. Chytrý, laskavý a vždy připravený pomoci. Teprve když se vrátil domů a zavřel za sebou dveře, změnil se v úplně jiného člověka. Téměř stejný scénář měl i běžný rodinný večer.
– “Ty lenochu,” začal svou řeč, “Alexeji, víš, že tvůj otec je hrdina! Udělal sis domácí úkol, ty usmrkanče? Přines si deník a opasek, zkontroluju ti to.” “Vasyle, možná to dneska nemusíš,” ptala se ho obvykle matka. Všechno končilo výpraskem.
Ale nebylo to tak zlé: Oleksij si na to zvykl. Nejvíc mu bylo líto matky, protože i ona dostávala od otce hodně nadávek. “Nestůj si za svými zvířaty, nebo budeš mít problémy ty i on. Já se kvůli tomu do problémů nedostanu. Já jsem hrdina! Když bylo Oleksijovi čtrnáct let, matka nosila jeho bratra pod srdcem.
“Zbav se toho břemene,” říkával často. “Vasyle, je pozdě,” omlouvala ho matka, “sám jsi mě k němu nepustil.” “Jestli se objeví další darmožrout, vyhodím ho jako kotě. Matka plakala, otec se zlobil a strkal do ní. Oleksij zavolal sanitku. “Co se ti stalo?” vyptával se lékař matky: “Neboj se, řekni pravdu.” “Ne, ne, vylezla jsem na střechu stodoly a spadla,” přiznala matka. Oleksij se na otce velmi zlobil.
V noci, když už všichni spali, přišel k otcově posteli, dlouho se díval na jeho spící tvář a slyšel jeho klidný dech. Cítil, že k němu necítí lásku, a v jeho duši se probouzel jakýsi zvláštní pocit, dosud neznámý, těžký, lepkavý. Hněv byl hrouda, která se dere ven, ale jeho ruka se nezvedla. Nemohl. V desáté třídě si otce pozvali do školy. Promluvil k dětem, vyprávěl jim o svém hrdinském činu. “Oleksiji, měl bys být na svého otce hrdý. Tvůj táta je hrdina!” Učitelé a žáci obdivovali: ”
To je úžasný člověk!” “Jsem hrdý,” odpověděl chlapec. Jeho otec náhle zemřel. Na schůzi kolchozu se chytil za bok a bylo to. Celá vesnice ho vyprovodila na jeho poslední cestě. Bylo to velmi slavnostní. Řekli mnoho slov na rozloučenou, ale Oleksij a jeho matka stáli mlčky. “Takový úžasný člověk odešel a jeho žena a syn neuronili ani slzu,” šeptali si za jeho zády.
– Možná to v sobě dusí, dělají si starosti, stává se to, když prožívají silné pocity,” někdo se jich zastal. Po smutečním obřadu, když všichni odešli, Oleksij s matkou posbírali všechny otcovy věci a fotografie a pohřbili ho na dvorku. Rodina se o něm už nikdy nezmínila.
Oleksij dospěl a pozdě se oženil. Narodil se jim syn. Jeho matka byla velmi šťastná. Milovala svou snachu, neurážela ji a zbožňovala svého vnuka. Žili spolu v harmonii. Čas všechny tyto vzpomínky vymazal. Oleksij si povzdechl a odešel do domu. Jeho matka byla vzhůru. Objala syna.
“Je ještě malý, nemusí to vědět,” zašeptala tiše. Byl druhý den prvňáčkova školního roku. “Tati, budeš mi vyprávět o dědečkovi?” zeptal se Serhij. “Tvůj dědeček a můj táta jsou hrdinové! Budu ti vyprávět, byl moc hodný. Měli jsme ho moc rádi. Můžeš na něj být hrdý,” řekl otec pevně. “Proč jsi mi o něm nevyprávěl?” “Když milí lidé navždy odejdou, je smutné na ně vzpomínat, tak jsem to neudělal,” řekl otec.