Karinin manžel zemřel, když jí bylo 67 let. Celý rok žena téměř nevycházela z domu. Svého manžela milovala a jejich láska časem jen sílila. Karinin život ztratil smysl. Chtěla se s manželem co nejdříve znovu setkat. Za tímto účelem si dokonce našla nepřímou cestu:
Karina už šest let bojovala s cukrovkou a nyní z domu vycházela jen pro sladkosti – snědla jich tuny. Cukr byl pro ni tabu. Nyní čekala, až se nemoc projeví, ale navzdory všem sladkostem, které snědla, měla hladinu cukru v normě. Karina musela jít dál svým životem. Teď ale žila za dva. Její jediná dcera a její rodina žily v jiné zemi.
Svého zetě viděla čtyřikrát a vnoučata méně, jen třikrát. Dcera se zetěm se zdráhali pozvat Karinu na návštěvu, ale život v cizí zemi, kde se nemluví vaším jazykem, kde jsou jiné hodnoty, úplně jiný svět, jiní lidé a způsoby, se jí zdál horší než samota. ”
Měla by ses vdát,” radili jí přátelé, “je těžké žít sama a nemáš žádný důchod. Kamarádky Karinu seznamovaly se svobodnými muži a Karina Fedorovna k nim měla jediný pocit – samotu. Nebyla však zvyklá žít sama. Nešlo jí to ani po tolika letech. Požádala tedy dceru své kamarádky o pomoc, aby napsala inzerát na internet.
“Hledám osamělou, nejlépe starší ženu, se kterou bych mohla žít. Jsem veselá, klidná, pohodová stará paní,” stálo v inzerátu.Druhý den jí někdo zavolal: “Volám kvůli tomu inzerátu. Je vaše nabídka stále platná? Pak další telefonát kvůli tomu samému. Příběhy Ziny a Chrystyny byly podobné Karininým. Tři staré ženy si rychle padly do oka. Měly společné zájmy, oblíbené televizní pořady a místa. Bydlely v Karinině domě. Své zarnlaty vybíraly u stejné pokladny.
Jednou týdně chodily do kina nebo do divadla, chodily na výlety a občas navštěvovaly různé workshopy a výstavy ve městě. Tak to bylo celých sedm let. Zina a Kristina pronajímaly své domy. Za získané peníze si přidali k úsporám a koupili si dům na venkově a auto. Všichni tři nyní žijí, nikoliv existují. Spojila je společná bolest. Spojovala je osamělost.
