– “Petře, kdy si vyzvedneš kufry? Už je to měsíc, co jsem je vybalil, a pořád tu leží. O čem to mluvíš? Stýskalo se ti po mně? Ty ses zbláznil. Jakmile se za tebou zavřely dveře, poprvé jsem se cítila šťastná. Jak se máš? Našel sis novou? Jdu na rande. To je v pořádku. Své věci si můžeš vyzvednout zítra. Elena se podívala z okna a dopila zbytek kávy.
O tom rande samozřejmě lhala. Je tu Valykov, který se jí nemůže nabažit: pozve ji do divadla nebo na večeři. Ale viděl se v zrcadle? Oleně je teď třiačtyřicet a nehodlala se vzdát naděje.
Ale cítila se přece jen lépe. Nemusí pořád vařit, prát špinavé prádlo, uklízet po manželovi. A všechny ty skandály… Už je mi z nich špatně. Pomohly by děti?” Olena nevěděla. Má mladšího bratra, který se narodil s vážnými problémy. Celé dětství sledovala, jak její rodiče a Jegor trpí. Protože veškerá pozornost byla věnována jejímu bratrovi, navrhla jednou Elena, aby ho poslali do speciálního léčebného centra.
Matka ji však vyhodila z domu s tím, že je “bez duše, bez srdce”. Dlouhá léta se bála dědictví, ale když zůstala sama, najednou si uvědomila, že dítě opravdu chce.Rozešla se s manželem, protože ji podváděl. Pak přišel rozvod, ale Lenina matka ji nepodpořila. -“Petrove, proč jsi nepřišel včera? Aha, rande, o čem to mluvíš… Poslyš, myslela jsem na dítě
. Měla jsi pravdu: měli jsme mít dítě. Cože, ty odcházíš? Proč?” Muž vtrhl do domu, objal Olenu a začali se točit na chodbě: “Olenko, mám tě moc rád. Nemáš ani ponětí. Už tě nikdy neopustím. Už nikdy. Slibuji. O devět měsíců později se v rodině Petrovových stala dlouho očekávaná událost: narodil se zdravý a veselý chlapeček Antoška.
