Měli se velmi rádi. Stoupala po schodech do jeho bytu jako šílená a on ji tak něžně a láskyplně vítal. Každé ráno Mášu probouzel manželův hlas v kuchyni, který jí říkal, že zase neudělala snídani, a tak to šlo každý den. Ale když ležela v posteli, pořád se usmívala a říkala jeho jméno, Ilja. Máša a její manžel jsou manželé už přes dvacet let.
A za tu dobu si připadali jako příbuzní, ne jako manželé. Ona chodila po domě v županu, s rozcuchanými vlasy a bez make-upu a on nosil staré a vytahané spodní prádlo. Společně jsme vařili snídani, jedli a uklízeli.
Během let se z toho stal zvyk. Dlouho žili každý v jiném pokoji a každý z nich měl svůj soukromý život. Neváhali si pověsit spodní prádlo do koupelny. Máša se doma snažila vypadat velmi rozcuchaně a neatraktivně, aby k ní manžel neprojevil city.
Ilja byl také ženatý. Ale ani on nemohl žít se svou ženou. Pokaždé, když se s Mášou setkali, říkali si, jak jsou unavení z toho, co se děje v jejich rodinách.
Tak se dlouho scházeli. Jednoho dne Ilja rozrušeně zavolal a řekl, že už takhle nemůže žít, a nabídl Máše, aby se s ním přestěhovala do nového bytu.Máša souhlasila, sbalila si věci a nechala manželovi vzkaz: “Zavolám ti” a odešla. Protože už nebyli mladí, spala Máša každou noc zvlášť, aby ráno vypadala dobře.
Nemohla věšet prádlo na záchodě, jak byla zvyklá. Našla si nenápadné místo na balkoně a pověsila ho tam. Každý večer usedala k večeři ve svých krásných šatech. Přicházel Ilja a ani on nevěděl, jak se má chovat. Oblékl si župan a večeřel.
Po večeři by se díval na televizi a Máša by zírala do svého tabletu. Oba to dlouho nevydrželi a rozhodli se prostě odejít.