Nastal dlouho očekávaný den propuštění z nemocnice. Příbuzní jsou vždy předem upozorněni, v kolik hodin se mají dostavit, zatímco se vyřizuje dokumentace. Ráno jsem několikrát volala manželovi, abych ho upozornila, že se nesmí opozdit, že je to pro nás důležitý den. -“Ano, drahý, všechno si pamatuji. Neboj se, uspořádám v práci poradu a za chvíli za tebou přijdu.
Podle výpočtů musel přijít včas. A pak přišla ta důležitá chvíle a já z okna viděla, že se shromáždili všichni příbuzní a čekají na šťastné maminky. Viděla jsem své rodiče i rodiče svého manžela. Rychle jsem k nim sešla, hned mě začali objímat a gratulovat mi.
Dali mi spoustu barevných balónků. Moje maminka se dokonce rozplakala, protože byla dojatá. Šťastným prarodičům jsem ukázala tu opečovávanou hroudu štěstí, která tam tak roztomile ležela a dívala se na ně obrovskýma očima.
– “To je kráska, přesně jako naše dcera. – “A ty oči jsou tak výrazné, jako má náš syn. Babičky se začaly dohadovat, která část obličeje komu patří. Ale mě trápilo něco jiného – kde je můj manžel? Stokrát jsem na něj volala, neodpovídal.
Pak začal volat můj rozzlobený tchán – také žádná odpověď. Pořád jsem doufala, že přijde včas, že uteče. Ale nikdy nepřišel. Všechny matky s rodinami už odešly domů a my jsme tam stály a na něco čekaly.
Nakonec to moje nervy prostě nevydržely a nasedla jsem k rodičům do auta. Jeli jsme domů. Ani jsem si nevzala klíče od domu, nečekala jsem, že manžel přijde. Nějak jsem uložila dceru do postele k rodičům a začala jsem brečet, uběhlo několik hodin, už byla tma. Usnula jsem v slzách. Probudil mě telefonát – samozřejmě od manžela.
Telefon jsem nezvedla. O hodinu později stál na prahu dveří mých rodičů s velkou kyticí květin a omlouval se. – “Proč jsi nepřišel, volám ti celé dopoledne. -Promiň, jen jsem se opozdil… a pak jsem musel něco zařídit a zapomněl jsem. -Zapomněla jsi? Zapomněl jsi, že máš dceru? Zabouchla jsem před ním dveře. Bylo to velmi urážlivé, ani jsem nevěděla, jestli mám manželovi odpustit, nebo ne.
