Vadim nikdy nevynechal jedinou sukni a nikdy nebyl spokojený. Jednoho dne se vydal na služební cestu do Norilska. Tam potkal svou první opravdovou lásku, Innu. Začal o ni usilovat. Staral se o ni tak dobře, že všechny dívky v práci žárlily.
Líbily se mu Inniny oči, byly jako dvě jantarová světla planoucí vášní. Její postava byla bombastická a z její chůze mu po celém těle naskakovala husí kůže. Žena nakonec podlehla a začali spolu chodit. Inna čekala na žádost o ruku, protože spolu chodili už asi tři roky. “Inno, já se nechci ženit. Náš život je v pořádku takový, jaký je. Jaký je rozdíl v tom, jestli máme v pase razítko, nebo ne?
Hlavní je, že se máme rádi,” řekl Vadym. “Vadyme, já chci stabilitu. Odejdi a vrať se, až se ti to bude hodit. Potřebuju rodinu, chci s tebou mít děti.” – Jaké děti, děláš si legraci? Ne, na tohle jsem se neupsal. – Tak jdi pryč, nechci tě vidět. Inna byla zraněná. Věřila, že to s ní Vadym myslí vážně, že se k ní chová jako ke každé jiné dívce. “V buši jsem se měl dobře.
Byl v pohodě,” pomyslela si Inna na Vadyma. O deset let později se život těch dvou obrátil vzhůru nohama. Inna se provdala za velmi pohledného muže. Ten jí vyrazil dech. Inna porodila dvojčata. Nežili špatně, ale ani to neměli lehké.Inna byla se vším spokojená a svého muže vroucně milovala.
Vadim se rozhodl, že už nemůže zůstat starým mládencem. Před několika lety měl autonehodu a pak si mnohé uvědomil. Vadim přijel do Norilska. Hledal Innu, a když doběhl k jejímu vchodu, vyšla ven s mužem a dvojitým vozíkem. “Přišel jsem pozdě,” povzdechl si Vadim. Vrátil se do hlavního města a oženil se s první dívkou, kterou potkal. Dala mu dědice.
Probudil se a usnul s myšlenkou na ni. Vadym sledoval sociální sítě své bývalé přítelkyně. “Byla šťastná.” “Nic jiného se nedá dělat,” uzavřel Vadym. Byl nešťastný, ale svou ženu nikdy nepodvedl. Svého syna miloval a často s ním trávil čas.
