Lyusia žila v malém městě, kde se všichni znali. Od dětství byla obézní, takže nikdy neměla přítele. V dětství si ji kluci dobírali, ale v dospělosti ji ignorovali. Pracovala jako učitelka v mateřské škole a snila o tom, že si našetří peníze a přestěhuje se do Moskvy. Ljuša se snažila zhubnout, ale nedařilo se jí to. Viděla kolem sebe krásné, zdatné ženy a ve srovnání s nimi si připadala jako šedá myš. Jednoho dne za ní přišla sousedka, aby jí vrátila vousy.
– Byli tu nějací dělníci z Tádžikistánu, kteří sem přijeli, aby získali občanství, a tak hledali potenciální manželky v malých městech, jako je to naše. Za takový falešný sňatek jsem si vydělal 15 tisíc rublů. Možná to chceš udělat taky? Peněz není nikdy dost,” přesvědčovala ji sousedka. Ljuša souhlasila a ještě ten večer přišla sousedka s nějakým mladíkem.
“Je mu aspoň osmnáct? “To je ale mladík,” podivila se Lucia. Chlapík se představil jako Rahim, bylo mu třiadvacet let. Byl o pět let mladší než Lucia. Druhý den šli na matriku, ale jejich sňatek nebyl zapsán hned. Museli měsíc počkat.
Rahim odjel do Moskvy za prací. Každý večer Lucii volal. Rahim mluvil téměř bez přízvuku. Byl to inteligentní člověk, schopný vést jakoukoli konverzaci. S Lucií se velmi sblížili. O měsíc později se Rahím vrátil. Šli znovu na matriku a vzali se. Rahim předal dívce peníze a pak vytáhl z kapsy malou krabičku a podal ji Lucii. Uvnitř byl náhrdelník.
– To je náhrdelník mé matky, připomínáš mi ji. Zamiloval jsem se do tebe a nechci se s tebou rozloučit. Staň se mou skutečnou ženou, ne falešnou.” Rahim řekl:
“Taky tě miluju.” Lucie ho objala. Začali spolu žít. Rahim si koupil nákladní auto KAMAZ, aby mohl s Lucií pracovat ve městě a nemusel jezdit do hlavního města. Čekali dítě. Rahím byl ke své ženě pozorný, nepil a dobře vydělával. Po narození dítěte plánovali odjet do Tádžikistánu za Rahimovými příbuznými.
